Biohacking pomocí dýchání je jeden z nejsilnějších nástrojů, jak měnit svou životní zkušenost k lepšímu. V tomto článku se podíváme na dýchání v kontextu chladové terapie. Téma chladu je totiž s dechem velmi silně propojeno. 

Přirozené dýchání, které je vlastní malým dětem, většinou zakryje mrak školní docházky s dlouhým sezením v lavicích a shrbenými zády. V důsledku dlouhých let omezeného využití plic se dýchání nežádoucím způsobem posouvá ze svého středu, tedy z břicha, kam dýcháme jako malé děti, a proudí spíše z hrudníku. Následkem toho přicházíme o jednoho z nejsilnějších pomocníků stabilizace psychiky i tělesné (de)aktivace. Roky sezení tak způsobují, že se chtě nechtě potřebujeme znovu učit dýchat správně a funkčně. 

My lidé už ale od podstaty přirozeně víme, jak se zahřát. 

Historické okénko: Dýchat u chladové terapie uměli už před Wim Hofem

V Tibetu to dělali lidé přirozeně už dávno. Ne proto, aby se o nich o mnoho let později psalo v západních médiích, ale aby přežili v nehostinném světě Tibetské náhorní plošiny. Ve výšce 3000-5000 metrů nad mořem není život snadný. Řídký vzduch údajně tamním obyvatelům dokonce pomohl k jinému vnímání světa. Někteří badatelé tvrdí, že to je jeden z důvodů, proč se v Tibetu vyvinula tak unikátní duchovní kultura. 

Na západě v posledních letech popularizoval aktivační a zahřívací dechové techniky holandský rekordman Wim Hof. Ve východních civilizacích se však tyto praktiky pod různými názvy cvičí už celá staletí. Vždy mají stejný formát: tréninková hyperventilace a poté zádrž dechu v nádechu nebo ve výdechu. 

Žena objevitelka v mrazivých velehorách zkoumá, jak dýchat u chladové terapie

Historie objevování zahřívacích technik pro Evropu sahá na přelom devatenáctého a dvacátého století. Alexandra David-Neel byla první ženou, která hlouběji pronikla do praxe tibetských učení, o kterých na západě do té doby slyšel jen málokdo. 

Během 14 let života (1911-1925) v tehdy uzavřených a zakázaných krajinách se stala praktikantkou zahřívací techniky Tummo, kterou se učila pod vedením Lachen Gomchen Rinpoche. Tato technika se necvičila 15 minut ráno jako různá moderní cvičení přizpůsobená dnešnímu životnímu stylu… Zahrnovala dlouhý čas praxe o samotě v nehostinných podmínkách a složitou soustavu představ v náboženském kontextu. Právě praktikanti techniky Tummo byli známí pro své mistrovské zkoušky, jako bylo například vysoušení mokrých prostěradel teplem vlastního těla venku na mrazu.

Nejen její příběh popisuje autor a žurnalista James Nestor v knize Dech – Nové poznatky o ztraceném umění. James shrnuje historii aktivačních a zahřívacích způsobů dýchání od Alexandry David-Neel až po Wima Hofa. Na rozdíl od mnoha vědců a badatelů-teoretiků James sám tyto techniky praktikuje a má s nimi osobní zkušenost, ačkoli opakovaně zdůrazňuje, že není instruktor dýchání, nýbrž člověk, který o něm šíří osvětu. 

Bylo mi ctí s Jamesem vést v Praze v Luxoru veřejný rozhovor u příležitosti uvedení českého překladu na trh. Byla to vůbec první návštěva Jamese Nestora v ČR. Záznam z akce naleznete zde.

Ve své knize James popisuje svůj 10letý výzkum a rozhovory na téma dýchání nejen z historie, ale také ze svých osobních setkání s mnoha světovými kapacitami, jako jsou Patrick McKeown, John Douillard nebo legendární český rodák a spoluautor holotropního dýchání, Stanislav Grof. A mnoho mnoho dalších. 

Praxe: Jak dýchat u chladové terapie

V minimalistické verzi na workshopech a ukázkách ukazuji tento postup: Osm hlubokých nádechů a “tlačících” výdechů se syčením. Na rozdíl od Wim Hof dechové techniky chceme vydechovat aktivně, ne pasivně. Aktivní výdech nám dá větší kontrolu nad vlastním stavem a přispívá také k nárůstu sebedůvěry na mentální úrovni. Syčivý zvuk u výdechu pomáhá sympatické nervové aktivaci (jako protiklad k parasympatické). 

Není potřeba hyperventilovat příliš dlouho. Jak jsme probírali také na rozhovoru s Jamesem Nestorem, který jsem točil pro naši biohacking komunitu, přehnaná hyperventilace vede k opaku okysličení – a já dodávám také zahřívání – kvůli uzavírání cév z důvodu úbytku oxidu uhličitého, ke kterému při hyperventilaci dochází. Předýchání tedy způsobuje opak toho, co u otužování chceme. Proto radím před běžným otužováním udělat velkých nádechů raději méně než populárních, ale trochu bezdůvodných 30. 

Po rozdýchání provedeme zádrž dechu v nádechu. V nádechu opět dochází k podpoře sympatické nervové aktivace a tělo i psychika jsou lépe nastaveny na akci. Navíc radím se v zádrži dechu v nádechu i ponořit – ať už noříte ruce do kyblíku s ledem, nebo se noříte celí do ledové vody venku. 

Poslouchejte své tělo

Poté, co se ponoříme, ještě pár vteřin vydržíme v zádrži dechu. Pak ho se syčivým zvukem vypustíme a dýcháme jemně, pouze nosem. Tím dáváte tělu signál, že máte situaci pod kontrolou. Ve vodě nedýchejte zrychleně. Pokud musíte ponor přehnaně rozdýchávat, je na vás intenzita chladu moc vysoká. Zvolte tedy méně studenou vodu. Na nic si nehrajte, sledujte svůj aktuální stav a své dýchání, které o něm vypovídá. A hlavně nedbejte na rady o otužování z Facebooku. Některé jsou dobré, některé úplně mimo. Dejte na sebe a moudrost vašeho těla a dechu. 

Více o chladové terapii se dozvíte v knize Libora Mattuše, Chladová terapie: kompletní průvodce otužováním.

Procvičit si buňky chladem i dýcháním můžete v on-line kurzu Libora a Veroniky Allister: Začínáme s chladem a otužováním.