Toto je závěrečný díl příběhu “Inspirace jménem Wim Hof: jak jsem se stal instruktorem chladu.” Jak příběh dopadne?
Zima je vznešená síla
Ke studeným sprchám jsem postupně přidal venkovní procházky. V plavkách a tílku, často také se šátkem na krku – vždy jsem byl v zimě na krk citlivý – jsem se vydal na procházku kolem domu. Když teplota klesla kolem 10 °C a pak níže k nule, bylo venku pro můj stav to správné prostředí. Většina mých procházek trvala 15–20 minut. Občas jsem běhal. Nejčastěji jen šel. Když jdete po venku v zimě jen v kraťasech, je důležité se pečlivě sledovat. Je to jiné než jít se skupinou na Sněžku.
Když vedeme s Veronikou účastníky ledových výprav na vrchol zimní Sněžky, skupinový duch, předchozí dechová příprava, zkušení instruktoři, bezpečnostní pravidla, víkendová atmosféra, to všechno je výsada takové výpravy, kterou v zimě děláme 1x za měsíc. Když ale chodíte s minimem oblečení venku ve městě, nic z toho nemáte. Jste odkázáni sami na sebe, možná po dni plném práce a vypjatých situací. I po takovém nabitém dni je však důležité uskutečnit svůj chladový rituál a jít ven do zimy alespoň na chvíli.
Důležité je si naslouchat
Pro tento typ chladové terapie v zimě je sebekontrola velmi důležitá. Potřeboval jsem neustále sledovat, co indikují objektivní ukazatele stavu. Ukazatelem se mi stal pocit. Ukazatel subjektivní, můžete namítnout, ale objektivní fakt je, že za zimu 2016/17 jsem neměl den bez ledové sprchy a/nebo večerní ledové procházky a ani jednou jsem neměl žádný náznak nachlazení nebo intenzivní “klepavku”. Můj pocit, který jsem pečlivě sledoval, mi vždy řekl, kdy je doopravdy čas vrátit se. Někdy mi byla zima, ale měl jsem pocit, že to půjde. A taky to šlo. Někdy jsem se na chvíli cítil jako “Iceman” a za 2 minuty jsem zjistil, že je čas se jít zahřát do budovy. Zima je vznešená síla a opravdu hodně mě toho naučila o pokoře, vlastních hranicích a rovnováze racionálního uvažování a naslouchání pocitům.
Posouvání vlastních hranic
Procházky venku večer mi byly příjemnější než třeba celotělní ponor do ledové vody. Kromě výhod vystavení se chladu si při procházce vyčistím hlavu, nadýchám se čerstvého vzduchu a v klidu si rekapituluji, co se ten den stalo. Občas jsem jen úplně vypnul, nasadil sluchátka a pomalým tempem jsem se brouzdal ulicemi.
Část pozornosti jsem měl však vždy zaměřenou na svoje tělo a jeho signály – hlavně z rukou, paží a v případě bosé chůze i nohou – klíčové bylo vědět, jak je na tom a jak daleko se ještě mohu vydat. Tato vycvičená dovednost odhadu vlastních sil se mi velmi hodí u našich ledových výprav – opravdu přesná znalost sebe sama mi pomáhá mít sám sebe pod kontrolou a moci se soustředit na skupinu, kterou vedeme – na stav jednotlivých členů a řízení našeho oblečeného doprovodného týmu. Když jsem kráčel ulicemi jen v kraťasech a tílku, pejskaři se celkem divili. Uvnitř jsem měl Vánoce. Cítil jsem se doopravdy dobře.
Jednou mi moje dobrá kamarádka vrátila otázku, kterou jsem jí kdysi na našem seberozvojovém setkání položil: co je pro mě svoboda. Ta otázka ve mně nějaký čas hodně hlodala. Ačkoliv to byla zásadní otázka na jednu z mých klíčových osobních hodnot, odpověď nebyla uspokojivá. Na tu pravou jsem si přišel až tady, na zamrzlé ulici. Svoboda je říct “já tyhle hranice mít nechci a vědomě je posouvám” a jít ven bez zimního oblečení.
Jak říká Wim Hof, všichni rodiče by měli dětem říkat: “Sundej si tu bundu, nebo budeš nemocný,” ne naopak. Pravda, od té doby jsem nebyl nemocný ani den. Stejně tak každý, kdo se nechal touto zprávou inspirovat.
Tato intenzivní chladová terapie mě provázela celou zimu 2016/17. Prochodil jsem venku v kraťasech a tílku hodiny a hodiny.
Ta další zima
Na konci roku 2017 jsem navýšil náročnost svých ledových procházek a vyrážel bez tílka. Nehrajeme na rekordy, ale ty svoje osobní znám, i když si je raději jako instruktor nechávám pro sebe. Nesoutěžíme přece.
Tady se podělím o svůj rekord v nejnižší brněnské teplotě. Bylo -13 °C a po 12hodinové pracovní době jsem si dal 40minutovou procházku. Žádný běh. Klidná chůze. Nádech, výdech. Krok za krokem. Jen já, zima kolem mě a můj dech se mnou. Ten je v těchto situacích nejlepším přítelem a jedinou ochranou před zevními podmínkami. Pro dokreslení obrázku dodám, že zima ve městě je o dost jiná než na horách. Řekl bych, že je výrazně “vlezlejší” a jaksi studenější. Můžete si možná klepat na čelo, ale výstup na Sněžku v kraťasech (právě na konci zimy 2017) byl proti městské zimě jako vánek.
Zima na horách je mnohem příjemnější než její do morku kostí lezoucí, vlhký městský protějšek. Jsem rád, že jsem v tomto období získal bohaté zkušenosti s různými typy zimy a v různých podmínkách. Když se mě dnes lidé ptají na různé věci ohledně chladové terapie pomocí vody i vzduchu, vím, co říct – zažil jsem hodně vnitřních i vnějších situací, které mi pomohly a dodnes pomáhají lépe chování (v) chladu porozumět.
Právě ten ohromující rozdíl mezi horskou – přírodní zimou a vlezlou zimou v centru města jsem pocítil, když jsem si na úpatí Sněžky v -7 °C poprvé ve [spp-timestamp time="22:09"] večer před výstupem na jedné takové výpravě vyšel ven na 30 minut volat s přítelkyní… Ano, rok 2017 s sebou přinesl spoustu pozitivních změn.
Závěr
S láskou a úctou ke všem, kteří mi byli průvodci na mé cestě za poznáním chladové terapie. Tato cesta nekončí. Motivací pro mě ale už není bolest – je jí radost, že mohu šířit něco tak silného a pro můj život zásadního, jako je chladová terapie.
