Každý to známe. Otravný hlas, který nám říká, že to, co jsme právě udělali, není dost dobré. “Mohlo by to být lepší. Nestačí to. Radši s tím počkám a udělám to jinak. Nejsem na to dost dobrý. Na tohle nemám.” Taková a spousty dalších variací na tato tvrzení se nám denně honí hlavou. Nehoní se nám ale pouze vědomou myslí, sahají až do podvědomí a ovlivňují i naše vnímání vlastní hodnoty ve světě. Proč se to děje? Proč máme ve své podstatě být sebekritičtí? Zde se kombinuje několik principů fungování našeho organismu a mozku. 

Mozek

V mozku se nacházejí různé funkční sítě, které jsou aktivní při rozdílných činnostech. Jedna z nich se aktivuje při “lelkování”, nedělání žádné konkrétní činnost, která by byla náročná na soustředění, a nazývá se default mode network, tedy defaultní/klidová síť. Tato síť je přeaktivována nebo je její fungování jinak poškozeno při nejrůznějších poruchách nálad a mentálního zdraví. Tato síť také docela dobře reprezentuje právě vnitřního kritika, protože při její aktivitě dochází k toulání mysli, ruminaci a vztahování člověka k sobě samému.

Naštěstí ale máme způsoby, jak alespoň částečně fungování této sítě optimalizovat. Tím způsobem je meditace, která prokazatelně aktivitu této sítě snižuje. To je tedy první způsob jak s touto sítí pracovat. Nyní se podíváme na další mechanismy vzniku a fungování vnitřního kritika.

Evoluce

Po většinu doby evoluce člověka jsme fungovali v malých komunitách, tlupách a kmenech. (Před 40 000 lety se to začalo měnit, když se začalo směňovat zboží.) V tomto období jste pravděpodobně za celý svůj život nepotkali někoho jiného než své soukmenovce, na jejichž “náklonnosti” jste byli závislí, a to výrazně ovlivnilo, které strategie přežily do dalších generací a které ne. Řekněme, že máte tlupu o 50 jedincích a jeden z nich najednou vystoupí ze všedního chodu věcí a třeba se při tom ztrapní. Celá tlupa to pravděpodobně uvidí, klesne mu sociální status a s ním i pravděpodobnost, že se rozmnoží do další generace.

Musíme si uvědomit, že toto není proces, který proběhne ze dne na den, ale odehrává se již po statisíce let. Postupně tedy přežívají mechanismy, při nichž spíše nebudeme vystupovat z davu, budeme se bránit ztrapnění, snižování sociálního statusu, a budeme naopak usilovat o jeho navýšení. Tyto strategie jsou v nás velice hluboko vepsané, protože jsou to právě tito jedinci, kteří měli největší pravděpodobnost se rozmnožit. A my jsme jejich potomci, potomci funkčních strategií. 

Co s tím dál?

A tady je právě původ vnitřního kritika a my si můžeme uvědomit jeho neaktuálnost. Již totiž nežijeme v tlupách o 50 jedincích. Žijeme v milionových městech a to, že se ztrapním při veřejném vystupování (větší strach než ze smrti), již neznamená, že se nerozmnožím. Je to tedy další klam naší zkušenosti, kterou na nás evoluce ušila, a dnes již není výhodná. Sebekritika nám může v mnohém prospět, ale musí být vyvážená akcí, musí mít střídmost a rovnováhu. Sebekritika, která nás utlumí a inhibuje, užitečná není. Můžeme si toto kognitivní zkreslení uvědomit, a již to nám pomáhá zvládat situace, kdy něco chceme udělat, ale mohli bychom se ztrapnit nebo je to proti konvencím. Znalost našeho vnitřního kritika pomáhá překonat tento klam, vystoupit a vědomě převzít kontrolu nad těmito přednastaveními, která si s sebou neseme po tisíce let. 

Můžeme si jednoduše přerámovat situaci, protože nyní víme, že nám již tento vnitřní kritik tolik neslouží. Můžeme jít s kůží na trh a vidět, že se nic hrozného neděje. Ba naopak, začnou na nás reagovat lidi, kterým to zabrnkalo na notu. Je to jeden z efektivních způsobů jak najít lidi, kteří se třeba zajímají o totéž co my, jak najít přátele. A najednou se stane krásná věc. Prožijeme si, že tento vnitřní kritik je jen klam naší zkušenosti, že tam spíš dělá nepořádek, není efektivní a již tolik ho nepotřebujeme. Neznamená to, že zmizí, ale naše zkušenost s tím, jak vystupujeme mimo jeho kontrolu, nám naši kontrolu vrátí zpátky!

Prostředí

Dalším důvodem vzniku našeho vnitřního kritika a hlavně nekonečného tlaku na naši hodnotu ve světě je prostředí, ve kterém jsme vyrůstali. Všude kolem, v rodině, v přátelích i mediích totiž můžeme narazit na zvláštní hodnoty – krása, sociální status, bohatství, prestiž atp. Jsou to umělé hodnoty, které lidé vystavují ven, protože to je to, na co reagujeme. Nikdo za to nemůže, je to naše přirozenost a není to ani dobře, ani špatně. Děje se to a my se s tím musíme vypořádat, nespadnout do stejného kola umělých hodnot, které nám mnohdy zajistí pouze frustraci a bažení po cílech jiných lidí. 

“Všímej si toho, co tě vysává. Všímej si, kdy jsi sám sebou, a kdy se jen snažíš potěšit neviditelnou porotu.”

Derek Sivers

Kvůli tomu všemu dostáváme pocit, že musíme něco ve světě dělat, abychom byli hodnotní. Vzniká zde tedy neustálý tlak na naši hodnotu ve světě a my máme stále větší problém se zastavit a být spokojení s tím, kdo jsme a co děláme, jen tak, bez nutnosti něco někomu – nebo sami sobě – dokazovat. Odvádí nás to od vnitřního klidu, který je, jak píše ve své knize Ryan Holiday, to hlavní, co bychom v dnešní době měli kultivovat. Díky klidu přichází jasnost myšlení, dlouhodobě příjemnější prožívání a lepší schopnost zvládat krizové situace.

Sebepoznání

Řešením je sebepoznání. V dnešní době je stále důležitější, protože je opravdu čím dál náročnější rozlišit akce, které vychází z mého nitra, mé vlastní hloubky, od těch, které jsou pouze plněním automatických reakcí a vzorců, které jsme převzali ze společnosti, přátel a rodiny. Sebepoznání nám dává možnost si uvědomit některé automatické reakce, včetně našich zcela zásadních nastavení, jako je hodnota ve světě. Staňte se detektivem sami sebe, mějte o sebe zájem, staňte se sami sobě nejlepším kamarádem a přistupujte k tomuto procesu se sebeláskou. Prozkoumejte, co vám nakukává vnitřní kritik, který, jak již teď víme, často nemusí být ani celý váš.

Nezapomeňte, že cílem není vnitřního kritika úplně udupat a umlčet. Cílem není ani cítit se špatně, že nám to nejde (všimněte si, že to je také práce vnitřního kritika) a vnitřní kritik nám stále mluví do toho, co děláme nebo co bychom dělat chtěli. Vůbec ne, cílem je se se svým vnitřním kritikem seznámit, uvědomit si, že existuje, a co nejlépe ho prozkoumat. Budeme si totiž nyní moc dobře všímat, když přijde na scénu. Najednou se od něj začneme odosobňovat a jeho akce nás nebudou tolik ovlivňovat, necháme ho se vyřádit, vyslechneme ho a následně se s klidem pustíme do toho, co nám kritizoval.