Dlouhodobá paměť je schopnost mozku pamatovat si informace po celý život. Je to ale pomyslný vrchol hory, kterou musí jedna vzpomínka překonat, aby prokázala, že je hodna uložení na tak dlouhou dobu. Musí vyhrát souboj o naši pozornost, být zachycena smysly a cestovat mozkem do center, která si mohou pamatovat jen krátce, a když má štěstí, tak se během kvalitního spánku zapíše i do paměti dlouhodobé. Na této cestě na ni ale čeká celá řada překážek, které ji mohou ihned vymazat, ještě před vrcholem. Informace tak neustále v mozku soupeří o jeho energii a zdroje, protože mozek svou energií šetří a investuje ji pouze do těch informací, které vyhodnotí jako nejdůležitější. Ostatní zapadnou ve smetišti zapomnění.
Dlouhodobá potenciace
Do mozku neustále vstupují nějaké vjemy a pro paměť budeme používat i každou myšlenku jako další vjem. Každá aktivita fyzicky mění, jak je mozek poskládaný na úrovni jednotlivých buněk a síly jejich spojení s ostatními. Každý neuron je propojen desítkami až tisíci spoji s dalšími buňkami. Samotná paměť se odehrává jak na úrovni spojů jednotlivých neuronů, tak na úrovni synapsí – na titěrných zakončeních jednotlivých buněk. Tam se totiž děje proces zvaný dlouhodobá potenciace – a na něm stojí a padá celá naše schopnost učit se. V jednoduchosti se jedná o “zefektivňování” reakce jednotlivých neuronů na signál. S každou aktivací (jako je vybavení si vzpomínky nebo opakování látky k učení) se povrch buněk “zhutní” a objeví se tam molekuly zvané receptory, které budou v budoucnu vnímat signál snadněji. To je na buněčné úrovni to nejdůležitější, jak se formuje paměť. Jsou tu ale i další úrovně.
Myelinizace – jak tuk posiluje paměť?
Dalším mechanismem je fyzické zesilování těchto synapsí. Neuronové výběžky jsou totiž obaleny myelinovou vrstvou, což je tuková izolace, které zefektivňuje synaptický přenos. Efektivnější synaptický přenos, a tedy i následná aktivace zase zvyšuje pravděpodobnost na aktivaci, tedy zvyšuje pravděpodobnost, že si vzpomenu. Tohle je dalším způsobem zesilování paměťových stop. Pokud bychom zase jednou použili metaforu se sněhem, vypadá to jako další rozšiřování a zpohodlňování cestičky vyšlapané v závějích. Je to, jako kdybychom si pod touto pěšinou nainstalovali topení a trochu ji rozšířili, takže do práce nebo kamkoli jinam už nemusíme pěšky, ale můžeme jet na kole, nebo dokonce autem.
Cesta bude pohodlnější a pohodlnější a bude nám čerpat méně a méně energie. Přesně takhle funguje myelinový obal a čím víc ho tam je, tím je spoj izolovanější a cesta pro nervový vzruch je pohodlnější a pro mozek levnější. Tohle má samozřejmě dalekosáhlé dopady na naše fungování, protože stejně jako na cestu do auta si můžu pustit podcast a dělat další věci, tak i mozek, čím efektivněji signál přenáší, tím více má prostoru pro to dávat energii a pozornost někam jinam.
Paměť se také ukládá spolu se svým kontextem a kvalita uložení informací bude záviset na neurochemickém kontextu, který zase závisí na našem prostředí a nastavení. Jak tedy informace ukládat co nejkvalitněji? Potřebujeme vnímat jejich důležitost: čím více nás zajímají, tím lépe. Zájem tvoří skvělé neurochemické podhoubí pro tvorbu nových paměťových stop, které si pak pravděpodobněji vybavíme. Nadchnout se pro věc, kterou se učím, je ta správná cesta. Dalším hackem, který můžeme vyzkoušet, je změnit prostředí. Mozek začne být trochu bystřejší a nové prostředí vyvolává produkci dopaminu. Dopamin je ta molekula, která značí důležitost v našem životě, říká, že se nás to týká. To je přesně to, co chceme, a ukazuje se, že taková změna prostředí zlepšuje učení.
Závěr
Myšlení, paměť a inteligenci ovlivňuje v mozku proces, který se nazývá myelinizace. V jeho centru stojí buňky zvané oligodendrocyty – ty vytvářejí kolem neuronů tukové obaly, které zodpovídají za rychlejší přenos informace a ochranu. Čím silnější jsou, tím rychlejší a lepší může být myšlení. Myelinizaci můžeme podpořit tak, že dodáme oligodendrocytům potřebné živiny a signály pro jejich práci a také pro jejich vlastní ochranu. Během učení můžeme mít pocit, že se učíme pouze ve chvíli, kdy máme danou látku před sebou nebo v hlavě. Opak je ale pravdou, mozek neustále zpracovává informace a čím kvalitnější následný spánek, tím lépe se nám přeloží do dlouhodobé paměti.
