Stres – cesta k nemoci?

Hned na začátku bych rád uvedl, že stres nemůžeme házet do jednoho pytle. Existuje mnoho příčin a úrovní stresorů a následného stresu, které můžeme pociťovat.

Eustres a distres

Stres si zde rozdělíme na eustres a distres. Tyto 2 termíny rozdělují stres podle toho, jestli je pro nás pozitivní, nebo negativní. 

• Eustres – Pozitivní stres (hormetický), který nás v přiměřené míře stimuluje a ještě zlepšuje výkon nebo vlastnosti organismu. Na hormetický efekt stresu a jak ho dávkovat jsme napsali celý článek.
• Distres – Hranice stresu, která je neudržitelná a může vyvolat onemocnění, či dokonce smrt.

Jako lidé se neustále pohybujeme na nějaké stresové úrovni, často si to ani neuvědomujeme. Jaké jsou příklady takového pozitivního stresu? Je to třeba fyzická aktivita, když mi něco nevyjde a mě to nakopne to zvládnout v budoucnu lépe, sauna, otužování apod.

Hranice hormetického stresu

Jenže každý stres má svou únosnou hranici toho, kdy je nám ještě přínosný. Co se stane, pokud budu nadměrně cvičit? V extrému mohu zemřít vyčerpáním, v mírnějším případě přijdou únavové zlomeniny nebo dlouhodobě méně energie. U chladové terapie mohu onemocnět, nebo v extrému umrznout. Smrt mi hrozí i v případě sauny. Je tedy evidentní, že se nejedná o stresor jako takový, ale spíš o jeho dávku. Teď jsme si krásně popsali stresory fyzické, ale ty psychické nejsou o nic méně důležité. 

Dlouhodobý psychický nápor může vést k ztrátě chuti k životu, anhedonii, zvýšenému zánětu, poruchám nálad, jako jsou úzkosti a deprese, nebo dalším, a to i fyzickým onemocněním. Chronický stres totiž může aktivovat tzv. sterilní stimulaci “vzor rozpoznávacích receptorů” (PRR- Pattern recognizing receptor). Jednoduše řečeno je to stimulace stresové odpovědi a aktivita našeho imunitního systému ne na základě nějakého patogenu (bakterie, vir či houba), ale na základě samotného stresoru. Imunitní systém tedy “jede na prázdno”, protože se ničemu nebrání, této imunitní odpovědi se tedy právě proto říká sterilní.

Stres a nemoc

Nedávno jsme se bavili s panem profesorem a ředitelem Národního ústavu duševního zdraví Cyrilem Höschlem na našem podcastu a on krásně povídal o tom, že se zvyšuje pravděpodobnost propuknutí některého z těchto onemocnění na základě zvýšení stresové zátěže, když máme pocit, že ztrácíme nebo nemáme kontrolu. Dále uvedl příklad z klinické praxe a to, že vysoce postavení manažeři mají velký stresový nápor, ale také mají vysokou úroveň kontroly. Kdežto ti středně postavení, na které je mnohdy velký nápor na výkon a stresu je nadbytek, podléhají těmto onemocněním více, protože nevládnou takovou kontrolou.

V rozhovoru jsme se dotkli také různých tzv. atribučních kognitivních stylů. To je v jednoduchosti to, jak reagujeme na události, které se nám v životě dějí. Jak to, že někdo se kvůli extrémnímu stresu ze smrti partnera či amputace končetiny po nějaké době zvedne a je ještě silnější, a jiný se zhroutí? Jak vidíme u těchto extrémních případů, manažerů a lidí obecně, stejná míra stresu může znamenat různé výsledky. Ovlivňuje to celá řada faktorů od genetických po ty psychologické. Jedním z těch faktorů jsou právě i kognitivní atribuční styly – nastavení naší mysli. Z příkladu manažerů, který uvedl pan profesor Höschl, můžeme s jistou rezervou předpokládat, že pocit kontroly je jedním z faktorů, který dokáže snížit pravděpodobnost negativních dopadů stresu. Ze studií vyplývá, že mezi další patří například tzv. growth mindset (růstový mindset), pozitivní přístup a hlavně naděje (1, 2, 3). 

Zásah na více úrovních zároveň

Víme, že člověk je neuvěřitelně komplexní tvor. Díky tomu můžeme stres, prevenci poruch nálad a dalších onemocnění zasáhnout hned z několika úhlů pohledu a s tím nám právě biohacking pomáhá. Přesně na to jsem napsal obsáhlý a komplexní článek několika přístupů, který zasahuje ty nejdůležitější úrovně a vypořádává se jak s úrovní fyzickou, tak i psychickou.

Zdroje:

1. https://link.springer.com/article/10.1186/1756-0500-4-519
2. https://www.tandfonline.com/doi/abs/10.1207/S15327965PLI1304_01
3. https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/2911529/