Proč jsme se stresem v našem moderním světe “mimo”? Všechny fyziologické reakce těla ve stresové situaci jsou totiž zaměřeny na povzbuzení do akce – tedy přesněji aktivního fyzického pohybu, ve stylu “bojuj nebo uteč” (neboli sympatické nervové aktivace). 

Jak funguje stresová reakce? 

Kdykoliv se dostaneme do situace, která v nás vyvolá stres, tělo spustí tyto mechanismy: 

• Zvýší se přítok krve do svalů. Tím je připraví na akci.
• Játra uvolní do krevního oběhu více glukózy (jednoduchého cukru). Ten má za úkol živit těžce pracující svaly. 
• Zvýší se srdeční tep. Srdce bije silněji, aby nahnalo více krve (a s ní glukózu a kyslík) do pracujících svalů. 
• Zvýší se frekvence dechu. Tím pomáhá aktivovat organismus a zvládat intenzivnější zátěž. 
• Sníží energetické zásoby dostupné pro části mozku zodpovědné za racionální uvažování a úsudek. Nemá čas věci promýšlet – je čas jednat instinktivně. 
• Vyplaví do krve větší množství stresových hormonů (hlavně adrenalin). Hormony fungují jako signalizační molekuly, které pomáhají tělo dostat do stavu přípravy na akci a umocní reakce popsané výše.  
• Z dlouhodobého hlediska omezuje plodnost. Když se bojuje, není pro plození dalších generací vhodná doba. 

Veškeré tyto reakce dostávají organismus do stavu sympatické aktivace, zvané také “bojuj nebo uteč”.

Z úhlu pohledu pravěkého lovce, tedy po 98 % historie našeho biologického systému, tato příprava dávala naprostý smysl. Bohužel, dnes jsme v situaci, kdy už náš svět nestojí na fyzické připravenosti a většina těchto stresových reakcí naši funkčnost v dnešní době spíše omezuje, než aby ji podporovala. 

Co se děje v této situaci s mým imunitním systémem? 

Nemáme pro vás dobrou zprávu. Součástí každé stresové reakce je inhibice (potlačení) imunitních mechanismů. Imunita je součástí opravných a ochranných systémů – v době akutního nebezpečí se biologické zdroje organismu přesunují tam, kde je jich (z evolučního hlediska) více potřeba: do svalů a celkové sympatické aktivace. Imunita, stejně jako plodnost, je v těchto okamžicích omezena. To znamená, že pokud žijeme v neustálé stresové pohotovosti (se zvýšenými stresovými hormony), náš imunitní systém zažívá chronickou (neboli stálou) deaktivaci a tím nás nechává zranitelnější vůči všem vnějším patogenům. 

Se starým softwarem v 21. století 

Princip je jednoduchý, provedení ovšem ne: “nestresuj se tolik!”

V době zdravotních rizik ze strany virů je klíčové omezit cíleně tyto druhy stresu:

1. Mentální. Víme, co to znamená. Často jsme z práce i života na zvýšené stresové hladiny tak zvyklí, že už je ani nevnímáme. 
2. Biochemický. Vystavení se různým nepříznivým vlivům prostředí. Sem patří i kontakt s potenciálním přenašečem viru nebo bakterie.  
3. Fyzický. Intenzivní sportovní aktivita je pro tělo také stres. Protože stresové vlivy se v těle sčítají, najít v životě rovnováhu mezi prací, sportem, rodinou a odpočinkem je klíčové – každá námaha (mentální i fyzická) si bere “energetický kapitál” ze stejného zdroje, který má biologickou podstatu. 

Stres, eustres a distres

Ve světě stresu tedy rozdělujeme dva druhy. Eustres – ten dobrý, díky kterému jsme schopni utéci před divokou šelmou a nezemřít. A distres – s tím je to ošemetnější. V životě i v evoluci totiž platí pravidlo, že s ničím se to nemá přehánět, a když je něčeho moc nebo moc málo, znamená to většinou špatné zprávy. Naším cílem je vyhnout se distresu, tedy aktivitám, které stres v našem těle sčítají a způsobují tzv. chronický stres. Naopak bychom si měli dávkovat stres pozitivní, tedy eustres, aby si naše stresová reakce zachovala přirozené fungování a po každé “aktivaci” ihned věděla, že se má i “uklidnit”. Eustres můžeme do našeho života vnést mimo jiné také pomocí otužování nebo fyzického tréninku. To všechno trénuje náš stresový systém pro adekvátní odpověď. A ve výsledku z toho těží i naše imunita, která není ani přeaktivovaná, ani utlumená. Zkrátka jedná nejlépe, jak může ve svém prostředí.