Každý den nás přepadají emoce, situace a vjemy, které jsme si nevybrali. Lze s nimi pracovat pomocí myšlenkových technik, které ale mohou životu dát úplně nový rozměr.
Naše pozornost se často nechá zmítat z místa na místo. Okolní prostředí nám vmetá do pozornosti emoce, myšlenky a vjemy, které si sami nevybereme. Takové momenty není vždy snadné si uvědomit, obzvlášť když máme mnoho na práci. Proto je skvělé si dělat pravidelné “reality checks” neboli kontroly reality, které chaotickou hlavu vždy trochu srovnají do latě. Jsou to momenty, kdy máme šanci si zvědomit, co doopravdy děláme, co chceme, na čem záleží a co jsou naopak jen vykonstruované nesmysly vznášející se nad hlavou. Jaké 4 techniky si můžeme osvojit, abychom neklamali sami sebe a uvědomovali si to podstatné?
1) Existence je vždy lepší polovičkou neexistence
Maminky o tom mlčí, ve škole se to neučí, a přeci je to tak důležitá součást života. Řeč je o smrti. Podstatou života je, že živý tvor jednoho dne umírá. Stejně jako já tak i vy jednoho dne pověsíte břímě jménem život na hřebík a necháte za sebou jeden další fascinující příběh. Je to jistota, na kterou se dá spolehnout. A toho můžeme využít pro zlepšení každodenního života. Můžeme si uvědomit, že existence v celém kosmu spěje k zániku. A s ním i existence mých bližních, kamarádů, rodičů či sourozenců. Může se to zdát kruté a poněkud morbidní, ale ve skutečnosti nám taková jistota může prokázat neskutečnou službu – dát nám do života smysl a chuť prožívat každý moment naplno. Věnovat pozornost lidem a situacím, které bychom jinak pokládali za samozřejmost.
Člověk se pořád bezradně snaží přisuzovat své existenci nějaký nadpřirozený smysl a často ho hledá v nikdy nekončícím pokroku, v honbě za pokladem. Ale často zapomíná na ony všední radosti a kouzla života. Stoicismus, filosofie stará tisíce let, na to má dokonce speciální techniku. Memento mori. Meditace nad vlastní smrtelností a uvědomování si vděčnosti za každý moment a událost. Smrt je protikladem všeho, co nyní děláme. Je to přesný opak života. A my díky tomu můžeme žít naplněnější vztah, opustit práci, která nedává smysl, určit si priority v životě, a hlavně si s každým nádechem uvědomit, co máme v přítomném momentu. A i když zrovna neprožíváme nejlehčí období, vždy je tu místo pro uvědomění, že existence je vždy lepší druhou polovinou neexistence.
2) Jsi nedokonalý
Existuje dokonalost? Evoluce už miliony let prahne po dokonalosti. Po dokonalém organismu, který by překonal všechny nástrahy přírody. A člověk mu rozhodně není ani blízko. Nedokonalost je to, co žene vše živé kupředu. Je to motivace neustále se posouvat a hledat to, co ostatní nemají. Je to program vepsaný v každém z nás a pro mnohé nekonečný boj. Dokonalost představuje onu nikým nedosažitelnou metu.
A v čem nám uvědomění si vlastní nedokonalosti může pomoci? Perfekcionismus je pro lidskou mysl jedním z největších zabijáků kreativity. Brání nám začínat nové věci a pouštět se do neprobádaných krajin. Ve společnosti a v záplavě dojmů ze sociálních sítí vzniká iluze, že člověk musí být perfektní, aby se něčemu mohl věnovat naplno. Ale na cvičišti se nikdy nenaučíme tolik jako v realitě samotné. Když si osvojíme přemýšlení a přijetí vlastní nedokonalosti, otevíráme se procesu, v němž se můžeme učit novým věcem a (paradoxně) zdokonalovat se. Tehdy se nám ve světě nabízí nekonečno možností, kam můžeme upřít svou pozornost. Jak vypadá takové ráno přijímání vlastní nedokonalosti? Podívejte se do zrcadla a zeptejte se sami sebe:
- Co by se stalo, kdyby byl dnešní den naprostý propadák?
- Co by se stalo, kdybych se ztrapnil/a před lidmi?
- Co by se stalo, kdyby nevyšla zkouška, prezentace nebo pohovor?
- Co by se stalo, kdyby se zkrátka něco podělalo?
Představte si nejhorší možný scénář, nechte otázku doznít a pozorujte, co se v hlavě odehrává. Pamatujte na bod č. 1, že existence je lepší polovičkou neexistence. Je to práce, ale najednou se může stát, že ta představa není tak děsivá. A když nás přeci jen přepadne negativní emoce, sociální úzkost nebo cokoliv jiného, je to stále prostor k učení. Protože nikdo není dokonalý, ale stále je čemu se učit.
3) Konflikt často pramení z nedorozumění, kde pravda je model světa a vždy záleží na úhlu pohledu
Pravda. Existuje, nebo ne? Když se propracováváme matematickou rovnicí a ani jednou se nezmýlíme, výsledek bude správně. Ale matematika je jen o dohodě, že všechny symboly reprezentují nějaký význam, abychom s nimi mohli pracovat. Je to model a my se v něm pohybujeme s jeho jazykem. Co když změním význam jednoho symbolu? Co když nepochopím jeho význam a budu symboly číst jinak, například jako v literatuře? Nebude pak moje perspektiva mylná? Jde o to, že perspektiva je ve skutečnosti to jediné, co mám. Je tak snadné uklouznout v křehkém světě emocí a jazyka a začít rozlišovat mezi “pravdou” a “lží”. V mezilidských vztazích a poznávání světa se ale musí dělat kompromisy.
Komplikace komunikace
V bodě č. 2. jsem zmínil, že svět je nedokonalý a spolu s ním každý, kdo se v něm nachází. Při komunikaci zkrátka nemáme kapacitu myslet na všechny možné interpretace našich vlastních symbolů druhou stranou, a stejně to funguje naopak. Rázem je neporozumění na světě. V komunikaci máme k dispozici vždy jen vlastní úhel pohledu a úkolem není obhajovat svou “pravdu”, ale hledat společnou půdu pro diskuzi a pochopit perspektivu druhého člověka.
Každý se na svět díváme skrz jiné okénko v lebce a není hezčí pocit, než po dvouhodinové “hádce” zjistit, že dva lidi myslí to samé, jen to komunikují z jiného úhlu pohledu a jinými slovy. Snaha pochopit ve společné konverzaci emoce, slova a situace za nimi je nejlepším biohackem nejen pro kontrolu vlastních emocí, ale také to umí zvýšit charisma i pocit rozhledu člověka. O výjimky samozřejmě není nouze. A když nás přepadnou pocity nedorozumění, můžeme si znovu položit pár otázek:
- Nevykládám si to nyní špatně?
- Kdyby mi někdo přiložil zbraň ke spánku, dokážu vyjmenovat důvody, proč by moje interpretace nemusela být pravda?
- Co daného člověka vede k takovému vyjadřování?
- Na co se ho mohu zeptat, abych lépe pochopil a pronikl skrz neporozumění?
Kreativitě se meze nekladou…
4) Jediný vliv na věci kolem sebe máš pouze u sebe a v “teďkosti”
Můžu mít kontrolu sám nad sebou? Můžu mít kontrolu nad svým prostředím? Když si vybavím miliardy buněk a procesů v těle, tak je jen s velkou pokorou nechávám dělat, na čem zrovna pracují. Přeci jen makají na tom, abych se v příští vteřině nadechl. Možná jim mohu připravit ideální prostředí pro fungování. Dobré jídlo, energii a tak dál. Ale stejně je to prostředí nevyzpytatelné.
Nikdy totiž nemohu na sto procent předvídat, co mi zrovna existence vmete do pozornosti. To jsou dosti dvojznačné odpovědi, no ne? Věc se má tak, že existence “se nám děje” v každém momentu, neustává ani ve spánku. Naše biologické schránky fungují ve svém prostředí jako zrcadla, ve kterých se odráží všechny vjemy a ukládají všechny reakce a rozhodnutí, na základě kterých se rozhodujeme i v budoucnu. Už prastaré východní nauky učí, že nemůžeme ovlivnit, co se nám děje, ale můžeme ovlivnit, jak na dané věci reagujeme. A jak?
Zvědomování v přítomném okamžiku
Buddhisté jako univerzální nástroj propagují meditaci, kde člověk kultivuje sebe a svou pozornost v přítomném momentu. Uvědoměním si vlastních reakcí a vzorců v “teďkosti”, které máme možnost měnit. Můžeme změnit reakci na běžné situace z okolí, můžeme měnit svůj mozek a vybírat si návyky, které nám budou sloužit, namísto poškozování. Předtím si je ale musíme uvědomit a spolu s nimi i zodpovědnost za svůj život a rozhodnutí. Je to jako v otázce, kterou položil jeden zenový mistr svému žáku:
“Co uděláš, když ti v rukách přistane hruška? Můžeš si ji prohlédnout, jestli je světlá nebo tmavá. Můžeš přemýšlet, jaký by z ní byl strom. Můžeš ji srovnávat s hruškami, které dostali ostatní. Můžeš ji rozříznout a hledat, kde všude je červivá. Budeš ze všech těch možností v úzkosti? Co uděláš?”
“KŘUP” a zenový žák se do ní v momentu zakousne.
5) Bonusové uvědomění: Každý z nás už vyhrál
Možností je spousta, avšak v každém momentu neustále pracujeme jen s tím, co nám bylo dáno z prostředí. Není lepší doba na to uvědomit si, jak na věci kolem reagujeme, než právě teď. Vybírejme si ty reakce, které nám i našemu mentálnímu zdraví slouží. Každý žijeme v teďkosti a jen v této malé bublině časoprostoru máme možnost ovlivňovat svůj život a své prostředí. A kdyby nám to, co se nám děje, přeci jen bylo nadmíru nepříjemné, vždy jsou tu body předchozí, které nám připomínají, že se přeci jen máme v každém momentu docela dost fajn. Že jsme vyhráli. A cenou není nic menšího než samotná existence života.
Více informací o biohackingu najdeš v naší FB komunitě Biohacking CZ/SK, tak se připoj mezi nás.
