S evolučním vývojem člověka přicházela vyšší komplexita mozku a rostla nejen jeho velikost, ale i výpočetní kapacita. Naši předci tedy začali získávat schopnost si představovat sami sebe v budoucnosti a pamatovat si chyby z minulosti.

Evoluční výhoda člověka

A právě tahle opice v naší hlavě, která nepřestane skákat z minulosti do budoucnosti, se v našem vývoji ukázala jako velmi funkční! Snáz totiž přežili ti jedinci, kteří si pamatovali, co se stalo, co kde koho zabilo, čemu se mají vyhnout, a co naopak může být výhodné. To jen díky tomu, že si dokázali zapamatovat, že Karlovi se tehdy támhle stalo tohle. Následně o tom mohli začít komunikovat a místu, kde Karel zahynul, se celá tlupa začala velkým obloukem vyhýbat. Je to tak přirozená a evolučně konzervovaná (hluboko zakořeněná) vlastnost mozku, že na těchto principech stále funguje. 

Z minulosti si vypočítává budoucnost, neustále předpovídá (predikuje) a hledá možné chyby a problémy. Přítomnost opici moc nebere, jenom kolem prosviští a ani se neohlédne! Kvůli tomu, že je to tak silně zakořeněná vlastnost, práce s ní je výzva. V naší realitě je občas budoucnosti a potenciálních problémů v ní trochu víc, než měla opice nebo pračlověk.

Podmínky se změnily, změní se i naše opice?

Dřív šlo hlavně o to, zda vůbec přežijeme. Byla důležitá potrava a ohrožení života. Dnes ale základní přežití můžeme považovat za standard a evoluční výhoda cestování do budoucnosti se začíná zvrtávat, protože hledáme problémy, které si v podstatě sami vytváříme. Často s budoucím vývojem událostí nemůžeme vůbec nic udělat, ale stresujeme se. Něčím, co se ještě nestalo, a často ani nevíme, jestli k tomu dojde. To krásně shrnuje citát Marka Twaina:

„V životě mě potrápila spousta věcí, z nichž většina se nikdy nestala.“

Máme stres ze stresu a strach ze strachu a to právě kvůli opici, která v té budoucnosti dělá nepořádek. Je zmatená, hledá problémy i tam, kde nejsou. No ale nemůžeme na ni být naštvaní: je to její přirozenost a přece je tu pro nás, chce nám pomoci! Můžeme být rádi, že ji máme, že nám pomohla dostat se až sem. Ale možná bychom jí mohli poděkovat a povědět, že si chvíli může odpočinout a všimnout si té zvláštní věci, toho jediného, co máme, a tím je přítomnost. 

Trénování opice

Můžeme jí povědět: “Hele, bydlím, mám kohoutek s vodou, zítra něco k jídlu taky seženu, tak buď v klidu.” Postupně tak můžeme opici trénovat na to, co je pro ni přirozené, opravdu prožít vděčnost za všechno, co bereme jako samozřejmost, protože ona to samozřejmost vůbec není a pracovala na tom tvrdě celá lidská pokolení. Na tom, abychom si dnes mohli sednout, vychutnat si čistou vodu ze skleničky a přemýšlet, jak to, že tohle můžeme dělat.

To je jeden způsob, jak opici postupně učit vracet se do přítomnosti. Další je ale trénování přímo ve chvíli, když opice uteče a začne zase hledat něco v budoucnosti, nebo naopak přemítat nad minulostí. V tu chvíli si to uvědomíme a vrátíme se zpátky tam, kde jsme, tady a teď. A přesně tohle je meditace! O té podrobněji v tomto článku, ale tohle je jeden ze základních principů.

Více informací o biohackingu najdeš v naší FB komunitě Biohacking CZ/SK, tak se připoj mezi nás.

Shrnutí:

Opice se nám snaží pomoci poučit se z minulosti a mít se lépe v budoucnosti. Vznikala ale v době, kdy byl hlavní problém sehnat dostatek jídla a pití. Dnes máme úplně jiné problémy, a tak je opice zmatená a hledá problémy i tam, kde nejsou. Spoustu z nich máme tedy uměle vytvořených a cítíme stres i z událostí, které nemůžeme vůbec ovlivnit a hlavně se ještě ani nedějí a možná na ně ani nedojde. Proto je možné (a skvělé!) ji postupně učit vracet se zpátky do přítomnosti. Stejně je to to jediné, co máme.