Veronika Jelínková, zakladatelka Code of Life, v minulém článku představila svůj emoční příběh, jak se vlastně dostala k biohackingu. Dneska tu máme od Veroniky další pokračování, které směřuje právě až do současnosti a založení Code of Life.
Život jako hra se spoustou super hraček
Život buď hrajeme, nebo trpíme. Já jsem nejdříve trpěla a když mi došlo, že už nemusím, tak jsem si začala hrát. Život najednou začal být zábava. Najednou jsem okolo sebe viděla různé hračky. Najednou se hračkou stalo i jídlo, které jsem do té doby brala jako nutné zlo. Život a moje realita se úplně změnily. Začala jsem potkávat lidi, kteří se tenkrát věnovali biohackingu a díky nim jsem si pojmenovala, že jsem vlastně takový biohacker. Tak jsem si o tom začala víc zjišťovat a zjistila jsem, že je to přesně to, co dělám velmi intuitivně už od té doby, co jsem si jako malá holka v sedmi letech popálila pravou ruku tím, že jsem otestovala, zdali je ta plotna horká a co to s mým tělem vlastně dělá.
Jelikož jsem si zažila, co to znamená skoro umřít, tak si života vážím natolik, že bych byla moc ráda, abych tady mohla být co nejdéle. Chci se totiž naučit hrát na housle, na klavír, několik jazyků, chci cestovat a tak… znáte to… Prostě chci toho hodně a chci zažít všechno. Jsem taková skromná žena. Nicméně tady nechci být dlouho a postupně zažívat bolest a pomalu umřít. Chci tady žít kvalitně a dlouho. Proto ke mě přišla vize dlouhověkosti a zkoumání tohoto směru, o kterém biohacking ve svém konečném důsledku vlastně je.
Biohacking může změnit svět tak, jak ho známe
Biohacking pro mě vlastně znamená obor, jako máme neurovědy, biologii, psychologii nebo matematiku, tak jednou budeme mít na školách i biohacking. Je to moje velká vize a udělám vše proto, aby tento obor byl na všech školách. Je to totiž komplexní nauka o člověku, díky které si každý z nás může hrát sám se svojí vlastní a individuální biologií. Chápu, že je důležité vědět, jak počítat algebru, ale myslím si, že aby člověk chápal, jak sám funguje, je možná ještě důležitější. Pro mě zcela určitě. Je to směr, není to ideologie. Biohacking nás učí postupy a principy, jak se učit vnímat svoje tělo a dělat mu dobře, abychom tady mohli žít šťastně, kvalitně a dlouho. Samozřejmě člověk na internetu narazí na spoustu nepravd, polopravd a projektů, které se ohání biohackingem, ale ve finále jde jen o to něco prodat. I v tomto ohledu je potřeba mít svoje filtry a budovat si své kritické myšlení.
Biohacking je však o osobní svobodě. Líbí se mi na něm, že vlastně podporuje každého bez ohledu na diplomy, aby se stal sám sobě vědcem. Je to, jako by vaše tělo bylo auto, kterému se snažíte porozumět. Zkoumáte ho, vnímáte ho, mluvíte k němu, hladíte ho, když je potřeba, a vezete jen toho, koho v autě chcete mít.
Proč je měření důležité?
Můžete si hrát sami se sebou, ale pokud se neměříte, jak víte, že vám to dělá dobře? Mnoho lidí by řeklo, že poslouchají svoji intuici. Já to také tak dělám, ale dělám to až teď, kdy jsem se naučila, co to vlastně znamená poslouchat svoji intuici. V dnešní uspěchané době totiž moc nevíme, co to znamená vnímat svoje tělo. Ráno vstaneme, začne nám kručet v břiše, cítíme hlad, tak si řekneme, že mi moje tělo říká, abych se najedla. Je to tak? Opravdu? Jste si tím tak jistí, že vaše tělo chce jíst? Nebo ve vás jen umírají baktošky, které potřebují nakrmit? Co se stane, když si nedáte snídani? Co se stane, když si to dáte jako experiment a začnete se trackovat a psát si, jak se každý den bez snídaně cítíte? Co se stane po třech týdnech? Třeba zjistíte, že bez snídaně už nechcete žít, nebo naopak zjistíte, že snídani nepotřebujete a cítíte se bez ní vlastně lépe. Ať už zjistíte cokoliv, je to v pořádku. Biohacking právě není o tom, že bychom měli dělat všichni to samé, ale naopak je to o tom, zjistit, co dělá dobře mně. Naučit se řídit svoji káru. Možná začneme s trabantem a časem zjistíme, že máme ferarri. Jenže, o ferarri je potřeba se starat jinak, než o trabant. To časem každý z nás zjistí.
Proto je fajn se měřit. Já miluji technologie, protože je vnímám jako hračku. Na technologiích je ale dobré vědět, jak je používat, jinak začnou používat ony vás. Je to takový tenký led. Pokud člověk ale nemá technologie rád, pak si stačí pořídit deník a tužku a začít si své experimenty psát. Hlavně je fajn to dělat postupně a pomalu. Nespěchat. Uvědomit si, že je to cesta na zbytek života.
Nemíchat vše dohromady jako pejsek a kočička, ale nastavit si výchozí bod, od kterého se odpíchnu. Jak se dostat do svého výchozího bodu, se dočtete zde na tomto blogu.
Code of Life – jak se to stalo?
Před několika lety, kdy jsem si tuto svojí cestu díky různým lidem pojmenovala, tak mi začali psát různí lidé, kteří se též o biohacking začali zajímat. Řekla jsem si, že se spojíme a začneme biohacking v ČR dělat spolu. Nepovedlo se to. Lidé nebyli připraveni a my také ne. Několik let poté se však stal zázrak. Díky Wim Hofově metodě, kterou už jsem několik let učila, jsme na sebe narazili s Liborem Mattušem. Sešli jsme se a věděli jsme, že to není poslední setkání. Vzala jsem ho jako hosta na svůj kemp, který byl tenkrát ještě pod značkou Hoř pomalu a když jsem Libora viděla v akci, tak mi došlo, že jsem našla diamant. Nebo on si našel mě? Ať už je to jakkoliv, tak jsem věděla, že Libor je skvělý lektor, žije tím, co říká, je neuvěřitelně inteligentní a hlavně jsem věděla, že ať už společně budeme řešit cokoliv, tak to dáme.
Jako bychom se znali tisíc let
Tak jsme začali pracovat společně a začali jsme zakládat Code of Life. Po roce na nás narazili Vojta s Kryštofem z úžasného podcastu Brain We Are a tam nám došlo, že se taky známe asi tisíc let a že chceme tvořit společně. Nevěděli jsme formu, jen jsme věděli, že nás zajímají stejné věci: tedy mozek, člověk, biologie, neurovědy, filosofie a dlouhověkost. Několikrát jsme se sešli, naše mozky se málem odpálily na měsíc a tak jsme si řekli, že je přizveme do “rodiny”. Nebo abych byla konkrétnější, rodinu vytvoříme. A tak se stalo. Díky klukům se k nám pak dostal Daniel a Honza, díky kterým jsme Code of Life založili prakticky a začali jsme tvořit. Naše setkání s Danielem bylo též zajímavé. Po několika schůzkách nám došlo, že se známe opět tisíc let. Důvěra byla nastavená okamžitě, což u mě vůbec není normální, protože u mě někomu začít důvěřovat bylo doposud skoro nemožné. Věděla jsem, že se to děje a věděla jsem, že teď je ten čas. Honzu jsme potkali skrz Dana, protože spolu už vybudovali pár firem a já cítím velkou vděčnost za to, že můžeme společně všichni tvořit. Bez nich bychom se s Liborem otužovali v ledových jezerech a vedli lidi na Sněžku, ale už bychom nemohli stavět něco, co zde může být přínosem pro další generace po nás. No a pak se na nás začali nabalovat další a další úžasní lidé a my si uvědomili, že je nás najednou víc a víc a že to všichni děláme proto, protože nás to baví. Všichni máme za sebou svoje vlastní projekty a teď společně tvoříme střechu nad tím vším. Tvoříme si společnou hračkárnu plnou zajímavých hraček.
Víte, když jsem psala svojí knihu Hoř pomalu nebo když jsem začala kreslit animovaná videa na svůj YouTube kanál nebo psát články na svůj blog, tak to bylo fajn. Mohla jsem si dělat, co chci a byla jsem si sama sobě dámou, ale chybělo mi to s někým sdílet. S někým, kdo to vnímá podobně jako já. Teď to mám. Ale jako všechno, něco vám to dá a něco vám to vezme. Už nemám takovou svobodu v tom, že si napíšu článek, jak chci a kdy chci, protože Honza po mně chce, abych to dělala systematicky a Daniel po mně chce, abych udělala to a tamto a tak dále. No, jako jo. Prostě týmová práce není stejná, jako když člověk tvoří sám, ale jsem v období svého života, kdy cítím, že nemůžu jinak. Vím, že jsme se na této cestě potkali, protože jsme se měli potkat a vím, že to dřív nešlo.
Děkuji za tuto příležitost, velmi si jí vážím. Mé přání je, aby biohacking nebyl jen pro vyvolené, kteří si tuní svoji biologii super drahými suplementy a píchají si kmenové buňky do hýžďového svalu nebo jinam, ale aby se biohacking stal součástí nás všech, abychom pomalu a postupně převzali zodpovědnost za své zdraví a se zájmem a hravostí se začali zkoumat a tunit svojí vlastní káru podle svého, tak jak každý z nás chce.
Po svém.
Více informací o biohackingu najdeš v naší FB komunitě Biohacking CZ/SK, tak se připoj mezi nás.