Když mi bylo sedm let, tak jsem si poprvé (a naposled) spálila svou pravou ruku o plotnu. Začalo to tím, že mi mamka řekla, ať na ní nesahám, jinak se spálím. Tak jsem na ní samozřejmě sáhla a spálila se. Dostala jsem zkušenost a otestovala jsem si své hranice. Testování hranic mě od té doby provází a musím říct, že někdy se sama sobě divím, že jsem pořád naživu. Proč by někdo maminku poslechl a jiný zase ne?
Miluji rozmanitost a miluji, že každý z nás jsme jiný. Osobně jsem rebel. Nejsem rebel, protože by to bylo sexy, ale protože nemůžu žít jinak, je to součást mě a je to silnější, než já. Když mi někdo řekne, že něco nejde, nebo že něco nemám dělat, chci si prožít svojí vlastní zkušenost a udělat si na to svůj vlastní názor. Dnes už vím proč.
Testování hranic
Testování hranic neboli svych individuálních extrémů, je pro mě na mé cestě důležité z toho důvodu, abych mohla vést lidi. Došlo mi, že pokud nebudu znát ty hranice, pak na ně lidi nemohu upozornit. Když jsem se například začla otužovat, skočila jsem do ledového jezera bez tréninku. Venku bylo – 10°C, okolo mě plaval led. Ve vodě jsem byla několik minut až jsem najednou nic necítila. Jenže, to nebylo proto, že by se moje tělo tak zázračně rychle adaptovalo, ale proto, že už jsem ztrácela vědomí. Dostala jsem křeče a museli mě z vody tahat. Naštěstí se jim to povedlo. Víte, já mám občas dlouhé vedení, proto mám na své cestě podobných zážitků mnoho. Někomu stačí varování, nebo své hranice cítit či vidět, já si je hold potřebuji prožít a pořádně padnout na hubu.
Když jsem z ledového jezera vylezla, po zbytek dne jsem se klepala jak ratlík a bylo mi hodně zle. Věděla jsem, že se chci otužovat, ale ne takhle. Díky této zkušenosti vím, jak se s otužováním nemá začínat. Otužování mě na mé cestě provádí léta a musím říct, že jsem si hranice prožila v mnoha situacích a na mnoha frontách. Tahle byla ve vodě.
Pak ke mně přišel vzduch. Řekla jsem si, že by bylo skvělé jít v plavkách na Sněžku. Velkou inspirací pro mě byl ledový muž Wim Hof, který tvrdil, že je vše v hlavě, tak jsem si říkala, že hlavu mám, tak to dám. Zároveň mě napadnul skvělý nápad, že bych s sebou rovnou mohla vzít pár lidí. Vůbec mi nedošlo, že by to mohlo být nebezpečné a že nemám žádné zkušenosti s vedením lidí na podobné expedice. No nic. Lidi se mnou jeli a šli jsme. Byl prosinec a bylo nás celkem 15. Všichni jsme byli v plavkách – to znamená, že nikdo z nás nebyl oblečený, ani jeden! To byl vážně geniální nápad. Všude byl sníh, neměli jsme nesmeky, ani zázvorový čaj, neznali jsme trasu (ani já ne), neměli jsme s sebou jídlo, neměli jsme s sebou lékárničku, horská služba o nás nevěděla, neměli jsme rozum a na Sněžku jsme nedošli. Díky Bohu. Došli jsme na první boudu a měli jsme dost. Nejvíc asi já, protože jsem běhala nahoru a dolů ty velké kopce, abych se ujistila, že nikdo není mrtvý, jelikož se skupina samozřejmě rozdělovala na několik táborů podle tempa. Ach, děkuji všem nahoře a dole, že se tenkrát nic nestalo a že mi bylo jen špatně, protože jsem byla brutálně podchlazená. Byla to pro mě další lekce, jak to nedělat. Dnes, po několika letech, kdy expedice spolu s Liborem Mattušem vedeme, tak už vím, kde jsou hranice a kam nejít. Dnes máme vytuněnou bezpečnost natolik, že můžeme na naše expedice na Sněžku brát opravdu kohokoliv za jakýchkoliv podmínek.
Tato cesta testování hranic je pro mě pravděpodobně celoživotní. Mnoho lidí mě za to hanilo a smáli se mi, že nejsem dostatečně na výši, protože mám tak dlouhé vedení. Ale nedávno mi lidé na naší poslední expedici řekli, že je skvělé, že jsem ty hranice otestovala, protože oni si teď tu expedici mohou vyjít v bezpečí. Prošlapala jsem jim cestu a mohu je vést. V ten okamžik jsem pocítila velkou vděčnost, protože je to přesně ten důvod, proč ty hranice testuji.
Mohla bych pokračovat se svými experimenty dál, ale to není smyslem tohoto článku. Proč to vše zmiňuji je, abyste pochopili, že jsem se narodila jako experimentátor. Člověk, co na sobě testuje čeho je jeho lidský organismus schopen. Co to vlastně znamená být člověk? Nejen z toho filosofického hlediska, ale právě i z toho biologického.
Od bolesti na nulu
Když mi bylo 20 let, což bylo více jak před deseti lety, tak jsem žila ve Skotsku, kde jsem na vysoké studovala behaviorální a experimentální ekonomii. Jeden rok jsem dokonce studovala dvě univerzity naráz, než mi došlo, že pracovat na plný úvazek, dělat dvě vysoké na plný úvazek, a ještě v angličtině, což není můj mateřský jazyk, pravděpodobně nebude dobrý nápad. Trvalo mi to rok, než mi to došlo. Na té druhé univerzitě jsem studovala forenzní vědy. Jednou, když jsme měli hodinu patologie mi došlo, že mě člověk opravdu zajímá, ale rozhodně ne, když je mrtvý, protože strašně smrdí a pohled na něj není úplně to, co bych chtěla vídat každý den. Tam jsem si uvědomila, že mě spíše zajímá člověk živý. Z této univerzity jsem tedy odešla a začla jsem se zajímat o neuroekonomii, díky které jsem se dostala k neurovědám a k biologii.
Bylo to skvělé načasování, protože jsem při škole pracovala na plný úvazek za barem. Skoro jsem nespala, kouřila jsem, pila jsem dost alkohol, zkoušela jsem různé drogy, střídala partnery, jedla těstoviny s kečupem. Takže se není čemu divit, že díky tomuto životnímu stylu, tak mi moje tělo začlo dávat najevo, že se mu něco nelíbí. No, ale jak mám to dlouhé vedení, tak to nějakou dobu trvalo, než jsem pochopila, co změnit a jak na to. Začly mi chronické záněty močového měchýře, kdy jsem prakticky každý měsíc čůrala krev. Ta dáma, která to zažila, tak asi ví, že to není nic příjemného. Trvalo to přes rok pravidelně každý měsíc. Lékaři do mě ládovali antibiotika, která jsem nakonec začla brát každý den po dobu jednoho roku. Dodnes nechápu, jak je něco takového vůbec možné, ale stalo se. Asi si dokážete představit, co to udělalo s mým imunitním systémem. Po roce byl dost vyčerpaný a já taky. Vše se začlo horšit. Bylo mi hůř, začla jsem mít deprese, neměla jsem peníze, neměla jsem na jídlo a můj život se začal blížit ke chlapíkovi, kterého jsem kdysi potkala ležícího nehybně na stole na hodině patologie. Když se můj zdravotní stav začal horšit opravdu neúnostně, když jsem se začala budit na operačních sálech, tak jsem si uvědomila, že takhle žít nechci. Tohle je ten život, který jsem chtěla žít? To snad ne! Začla jsem se sama sebe tedy ptát:
Co mohu udělat proto, abych převzala zodpovědnost za své zdraví?
Z té bolesti, kterou jsem měla, jak na psychické, tak na fyzické úrovni, jsem se začala pomalu hrabat. Začala jsem si zjišťovat, jak fugnuje lidský organismus, oprašovala jsem znalosti z biologie a začala jít víc a víc do hloubky. Zjistila jsem, že mohu začít s tím, co mám, tedy mohu začít meditovat, používat různé dýchací techniky, otužovat se, začít jíst něco jiného, než jen těstoviny s kečupem.
Postup byl následující:
- Vyhazování bobků ze života: začala jsem redukovat vše, co mi ubližovalo. Odstřihla jsem různé lidi ze svého života, které jsem tam mít už nechtěla. Změnila jsem práci. Přestala jsem kouřit a pít alkohol, přestala jsem kupovat jídlo, které vlastně není jídlo, ale spíše jed.
- Vítání nového: začala jsem s půsty, učit se vařit a mít vztah k jídlu. Začala jsem meditovat. Přestala jsem meditovat. Pak jsem zase začala a přestala a tak pořád dokola. Začala jsem s otužováním.
- Tunění hraček: zase jsem začala meditovat a už jsem nepřestala. Pokračovala jsem s otužováním. Začala jsem si hrát s jídlem, s bylinami, s prostředím ve kterém žiju. Začala jsem zpomalovat a odpočívat. Jooooo, odpočinek, spánek, odpočinek, spánek. Pomalu jsem si začala prostě stavět svojí hračkárnu.
- Sebe-měření a inteligentní trackování: začala jsem se měřit, pozorovat, co se mnou dělá jaká technika nebo hračka. Co se mému tělu líbí a co se mu naopak nelíbí. Tohle je klíčový bod, ke kterému se ještě vrátím.
Z nuly do nekonečna
Najednou jsem se dostala do bodu, kdy už jsem neměla únavy, ani deprese, ani záněty, ani nic jiného. Díky tomu, že jsem si do svých deníků začala psát, jak se cítím, když něco přidám/uberu, tak jsem získala docela dost dat sama o sobě a věděla jsem, co mi dělá dobře a co naopak ne. Začala jsem se vidět z výšky a z jiné perspektivy.
Hm, pokud jsem se dostala z bolesti na bod nula, kam až můžu jít?
Odpověď na otázku najdeš v dalším článku, kde bude pokračování příběhu Veroniky Jelínkové. Více informací o biohackingu najdeš v naší FB komunitě Biohacking CZ/SK, tak se připoj mezi nás.
