V tomto třídílném příběhu “Inspirace jménem Wim Hof: jak jsem se stal instruktorem chladu” chci konečně sdílet svůj osobní příběh z let 2016 – 2019, kdy se utvářela moje současnost odborníka na biohacking a instruktora chladové terapie. Sepsal jsem ho před dvěma lety a teď přišel čas ho zveřejnit. Co mě vedlo k tomu, co s nadšením dělám dnes? Jaký biohacking mě zvedl z úplného dna? 

Kde to všechno začalo

Toto je příběh, který mě utvářel. Nebude vždy veselý. Místy bude hodně smutný. Bude v něm růst i pád a hledání nových jistot. Bude prostě ze života.

Střípky z natáčení

Na jaře 2016 jsme stáli jednoho letního večera s bulharským kamarádem z IBM na zastávce MHD v Brně. Šli jsme z čajovny, kde jsme probírali jeho projekt gamifikace ve vysokoškolském vzdělávání. Vzdělávání mě vždycky táhlo za srdce a vždycky jsem se o něm rád bavil. 

Jak jsme tam stáli a bavili se o tom, co nás v životě naplňuje, přišla řeč také na otužování. Bylo to jedno z mých oblíbených témat už tehdy. Studenou vodou jsem se sprchoval od základní školy, i kdy jsem se vlastně nikdy nedostal k otočení kohoutku na tu nejstudenější vodu. Líbily se mi venkovní procházky v zimě. V šestnácti jsem chodil v zimě často bez bundy. Byl to zajímavý zážitek, protože v nízkých teplotách jen v tričku jsem přitahoval více pozornosti než některé mé málo oblečené spolužačky v létě.

Zpět na zastávku. Jak jsme se tak bavili, kamarád se mě zeptal: slyšel jsi o tom bláznovi, co lezl polonahý na Everest? “Ne,” říkám. “To se mi nezdá možný.” “Ale jo,” říká on. “Jmenuje se… myslím… Wim Hof.” “Šílenec,” odtušil jsem… “Mrknu se,” řekl jsem víc nahlas. Takový výkon se mi nezdál reálný, ale pokud to někdo dokáže, tak chci vědět více.

Doma jsem skutečně našel, že tento Holanďan nejenže vystoupal do “mrtvé zóny” na Mt. Everestu, což je asi 7000 m. n. m., ale také má 26 dalších prvenství ve vztahu k chladu. Mimo jiné 66 metrů uplavaných pod metrem ledu nebo několik maratonů a půlmaratonů v teplotách kolem mínus dvaceti. Bez bot. Vědomí toho, že někdo něco takového dokáže, dost posunulo mé přemyšlení nad chladem a jeho nepřekonatelností.

Tehdy jsem ještě netušil, kam mě cesty osudu již brzy zavedou…

Chlad přichází

Nad mým životem se začaly stahovat mraky toho roku na podzim. Jednoho pátečního večera jsem seděl se svojí krásnou ruskou přítelkyní na lavičce u okrsku korporátních budov v Brně. Ona toho večera vypadala hrozně. Měla velké černé kruhy pod očima a neustále plakala. Já jsem se cítil tak děsně, jako ona působila. Byl pro to dobrý důvod – rozcházeli jsme se. Po pěti letech vztahu jsem si ani neuměl představit, co to pro nás vůbec znamená. A to bylo dobře, protože kdybych věděl dopředu, co mě čeká, asi bych se v té chvíli na místě zbláznil. 

Náš vztah přežil hodně, dokonce můj půlroční studijní pobyt v Číně, na přelomu 2012/2013. Vzdálenost Brno – Šanghai je velká, ale mezera, která se teď rozvírala, byla teď ještě větší.

Blížila se zima. Nejhorší mrazy se však chystaly v mé duši. První týden po rozchodu jsem si (dost naivně) myslel, že to bude fajn. Najednou jsem měl volné víkendy a hodně času navíc. Bral jsem rozchod pozitivně – snažil jsem se ho vidět jako příležitost se více oddat tomu, co mám rád – číst a poslouchat o biohackingu. Hodně cvičení, zvedání zátěží, praxe dechových technik. Těšil jsem se na to. Na začátku vysoké školy jsem byl na takový životní styl zvyklý. Spousta času a volnost… Co více chtít.

Psychické dno

Teď to ale najednou bylo jinak. Bez blízké duše mi bylo v dalších dnech a týdnech nečekaně těžko. Každé ráno jsem se budil s myšlenkou, že mi chybí. Byla to první myšlenka každého dne. První, intenzivní a neodbytná myšlenka, která mě provázela celým dnem. Byl to nejintenzivnější, čistě mentální stav, jaký jsem v životě zažil. 

Spojení mezi námi bylo doopravdy silné celou dobu, co jsme se znali. Nikdy předtím a ani potom jsem nezažil vztah, který by měl tolik naplněných úrovní v jednom: partnerskou, mileneckou, přátelskou i duchovní. Byli jsme oba tak trochu ztracené duše. Ona sem přišla ze světa otevřených možností, kde zanechala svůj dosavadní život a přátele, když se s rodinou a dvěma malými sestrami přestěhovali před lety do Česka. Já jsem se zase mezi lidmi nikdy necítil úplně “doma”. Byli jsme si vzájemně velkou oporou. Byla více než moje spřízněná duše – byla součást mého “já”. 

Ty stavy, které jsem po rozchodu prožíval, byly něco, co jsem nikdy předtím ani potom nezažil. Od dvanácti let cvičím bojová umění, od sedmnácti jsem jejich instruktorem. Bolesti jsem zažil hodně. To, co jsem začal prožívat tu zimu, byl však jiný druh bolesti. Bylo to, jako když vám na nohu vjede náklaďák, když jste si mysleli, že horské kolo je maximální váha. 

Ten tíživý pocit byl se mnou každý den, každou minutu mé existence. S ním jsem se probouzel, s ním jsem usínal. 

Hledání řešení

Přišla otázka: jak to mám řešit? Byla to otázka mé duševní příčetnosti. Možná máte kamarády, kteří rozchodovou situaci “řešili” opíjením se. Také jsem takové kamarády měl. Bylo by to nejjednodušší řešení. Šlo by však proti mým zásadám. Nebyl jsem v té době reálně opilý více než 3 roky. A plně mi to tak vyhovovalo. Jsem odborník na trénink mozku a můj mozek je chrám. Je skvělé mít své zásady, ale pořád jsem neměl řešení.  

Myslel jsem si, že najdu rozptýlení s kamarády. Nic. Na pracovních schůzkách, které mě tak bavily, také nic. Žádné rozptýlení nepřicházelo. 

Když jsem byl v jedné jazykové škole na schůzce s paní ředitelkou – uprostřed konverzace, kdy jsme cítili moc fajn souznění ohledně meditace a cvičení jazyků – se mi najednou zatmělo před očima a jako by něco řeklo: “k čemu ti to je, když jsi sám.” Najednou jsem nevnímal okolní zvuky. Černá díra. Pochopil jsem, že nenajdu pokoj, dokud tohle období nebude za mnou. Nic mi v tu chvíli nedávalo smysl. Naivně jsem si myslel, kolik toho nastuduju a nacvičím, ale cítil jsem se jen jako stín svého já, který se vyčpělý plouží světem. 

Další nevýhoda těchto stavů je to, že muži v něm nejsou přitažliví nebo alespoň nevysílají ty signály, které by nahrávaly seznamování. Nemají to klidné, stabilní vyzařování, které přitahuje pozornost žen. Pokud tedy nehledáte ženu s utěšovatelským komplexem. A to jsem nehledal.

Pracovní komplikace 

Snažil jsem se v životě jít dále. Pro mou roli podnikatele – jazykového konzultanta  to mělo další linie. Nesmělo na mě být (moc) vidět, že jsem psychicky na dně. Konzultoval jsem individuálně s klienty každý den, což byl také můj hlavní příjem. Konzultant namočený v čisté esenci černé propasti však není to, za co by většina lidí chtěla platit. Dokázal jsem na konzultaci přijít a být připraven, ale zářit pozitivitou už prostě nešlo. A tak postupně nejeden z mých klientů došel k závěru, že spolupráci přinejmenším na nějaký čas přerušíme.

Bez nadsázky pro mě tedy začal boj o přežití… 

Co bylo dále, se dozvíte v dalším díle.