Vrstvení dopaminu: Proč je těžší prožívat potěšení dlouhodobě?

Porozumění mozku je důležité pro pochopení našeho chování, prožívání, potěšení i utrpení. Neurověda se svými neurozobrazovacími metodami pomáhá poodhalovat důvody chování člověka a jeho molekulární podstatu. Ve vědě nic není 100%, ale i tak je to skvostný proces poznávání, kdy se můžeme dozvědět více o sobě a světě kolem. Co mě však v poslední době baví, je klást si otázky: Co nás žene kupředu? Proč nejsme schopni se sami zastavit?

Co nás žene kupředu?

Když se někoho zeptám, co ho žene kupředu, obvykle odpověď zní: „Protože chci být na pozici X, mít Y, žít život v klidu a pohodě, postarat se o rodinu, protože nemůžu jinak.“ Pojítkem mezi všemi těmito důvody je usilování o některý z budoucích scénářů anebo alespoň udržení toho stávajícího. Člověk by bez svého úsilí ani v pravěku neulovil králíka, natožpak rozdělal oheň. A právě úsilí je to, co nás žene kupředu. Z biologického pohledu to ale znamená jedinou věc… DOPAMIN! 

Jedním z pilířů porozumění naší podstatě je právě dopamin. Už od školy je v nás tahle neuromolekula spojována s potěšením a odměnou. Ale ono to s ním je přeci jen trochu jinak. Dopamin je ten, který každé ráno rozsvěcí vaše neuronové okruhy, abyste mohli cokoliv dělat. Hýbat se, jít vstříc vytyčenému cíli, uspokojit své potřeby a podobně. Dopamin je jako loutkař naší biologie, který tahá za nitky dalších hormonů, adrenalinu, imunitního systému nebo paměti. Jeho primární role není dát vám odměnu po dosažení cíle, nýbrž nejprve vás DOSTAT k tomu cíli! Bez dopaminu není úsilí. 

Co dopamin dělá? 

Očekávání, motivace a snaha o dosažení cílů, ať už je to udělat si dobrou večeři, nebo vystupovat před vyprodaným sálem, jsou řízeny dopaminem. Během těchto činností je člověk také odměňován pocitem smyslu a to všechno se stupňuje, pokud jsou na vaší cestě patrné drobné úspěchy za tvrdou práci a posuny kupředu. Dopamin zkrátka stál na počátku každého rozhodnutí, jež mělo zburcovat celou fyziologii těla, donutit aktivovat mozková centra, která zvednou zadek a udělat krok – ulovit, najíst se, rozmnožit se, postavit přístřešek, bojovat o bezpečí… Je to tedy náš parťák, bez kterého bychom doslova neudělali ani krok! 

Jenže náš kamarád nám umí také pěkně zatopit. Zamyslete se nad následujícím: Jsme schopni se na povel vybudit, abychom podali skvělý výkon, ale na povel už se nedokážeme uklidnit a ztlumit stres prohánějící se naším tělem. Dopamin totiž nikdy neposedí a je neustále o krok před námi. Neustále cestuje v budoucích vizích a očekáváních a jako loutkař posouvá celou biologii k vysněnému cíli, i když samotná odměna z dosažení je vždy pomíjivá.

Vrstvení dopaminu

Na dopaminu opravdu závisí mimo úsilí a motivaci také naše schopnost prožívat potěšení a štěstí. Míra našeho potěšení je však ovlivněna celou řadou faktorů – například tím, kolik potěšení jsme měli v poslední době, na naší genetice nebo jak moc je náš dopaminový systém adaptovaný na patřičný stimul.

V dnešní době jsme doslova bombardování dostupnými dopaminovými stimuly z telefonů, sociálních sítí, příliš zpracovaného jídla, streamovacích služeb a podobně. Naše biologie je v tomto prostředí velmi zranitelná. A co se děje s naším dopaminovým systémem?

Příklad

Když ráno vstanu, jako první se podívám na telefon, má pozornost sklouzne k lajkům, k snídani si dám koblihu od souseda pekaře a v práci na záchodě si pustím porno. Má schopnost prožívat štěstí během dne s každým takovým stimulem klesá. To asi není nic nového. Existuje spousta výzkumů, jak všechny tyto věci mohou způsobit závislost a ovlivnit každodenní život. Ale i když nespadáte do extrému, jako je tento, k vrstvení dopaminu u vás dochází taktéž.

Kolikrát si u snídaně kontrolujeme telefon a projíždíme nejnovější události ze světa? V posilovně posloucháme hudbu a kontrolujeme sociální sítě? Neodoláme před spaním ještě jedné epizodě seriálu, i když víme, že náš spánek pak bude kratší?

Co s tím?

Můžeme si uvědomit, že každý vrstvíme vylévání svého dopaminu. Ale právě ono ovlivňuje naši schopnost prožívat jakékoliv potěšení a může vést k závislosti. Co s tím?

Můžeme se častěji omezovat ve svém “bažení”. Věnovat se jen snídani a mít telefon v jiné místnosti. Podívat se jen na jeden díl seriálu a nedopřát si 4 za sebou v řadě. Sami využíváme principu náhody – když si chci pustit další díl nebo se rozhoduji, jestli si po dobrém jídle dám ještě dezert, hodím si mincí. I tohle je způsob, jak náš mozek nenajede na kauzalitu A > B > C, ale mohu mu v tom zabránit. Na procházku si s sebou beru dobrý podcast a zablokuju si sociální sítě. Občas nechám telefon doma úplně. A třeba si občas nedám pre-workout, když jdu do posilovny.

Připomíná mi to koncept Wu Wei – všechno můžeme dělat na 70 %. Tak akorát, aniž by mě to ničilo, ať už dělám zrovna cokoliv. 

Pokud byste rádi implementovali další tipy a techniky do svého každodenního života, doporučujeme prozkoumat náš program optimalizace dne.