Zrak je ve své složitosti jedním z nejkrásnějších systémů těla, jehož pomocí vnímáme svět. A používá k tomu více systémů, které si ani neuvědomujeme
Oko je fascinující nástroj. Svými vzory a barvami je u každého tak unikátní jako otisk prstu. Uvnitř vypadá asi jako švýcarské hodinky, které pohání složitá miniaturní mašinérie. Díky tomu se také každou vteřinu mění a nezůstává stejné. Mění se podle toho, kolik zrovna potřebuje světla. Lépe řečeno, kolik náš zrak potřebuješ světla v závislosti na okolních podmínkách. Oko je svazky neuronů spojeno se zrakovou kůrou v mozku a my skrze tyto elektrické silnice můžeme sledovat svůj oblíbený seriál nebo ujíždějící tramvaj.
Co vidí tvé oko?
S očima se dá užít kopec zábavy. Zkus se zastavit a uvědomit si, co všechno vidíš. Fascinující je, že my lidé máme jako jedni z mála živočichů větší kontrast mezi bělmem a čočkou. Díky tomu poznáš, že se na tebe někdo zrovna podíval přes půl náměstí. Při takovém očním kontaktu se zároveň v těle vyplavují chemické látky. Například mezi matkou a dítětem nebo psem a člověkem jsou to oxytociny, tzv. “bonding” molekuly, které vytvářejí vazbu jednoho na druhého a pocit spokojenosti, až “lásky”. To samozřejmě neplatí u náhodných spolucestujících v metru, ale faktem je, že pouhý pohled do očí výrazně pohne naším vnitřním biochemickým koktejlem.
Ale aby toho nebylo málo, náš zrak má ještě jednu velmi zvláštní výsadu. Vidí totiž svět vzhůru nohama! Fyzicky! Zkus se někdy podívat skrze skleněnou kouli na okolní svět. Vidíš obrácený obraz? Přesně takhle to vypadá i uvnitř oka. Světlo dopadá na čočku, prochází až na sítnici, kde aktivuje na světlo citlivé buňky oka. Ty poté vysílají “obrácený” obraz do zrakové kůry mozku a až mozek sám převrací obraz zpět do vnímání, v jakém ho známe.
3 systémy vidění světa
O tom, že zrak není vůbec jednoduchou záležitostí, a naopak je výdobytkem našeho těla, svědčí celá řada přenádherných mechanismů, kterými funguje. Oko se svou složitostí není uzpůsobeno jen na jeden typ vnímání okolního světa, ale má jich hned celou řadu. Zde si ukážeme tři z nich, které hrály velmi důležitou roli v evoluci a stále hrají. Jsou dokonce podmínkou přežití některých námi milovaných zvířat.
První systém
Přes den je světlo, v noci šero. Abychom byli schopni tento rozdíl kvalitně rozlišit, máme systém pro vnímání jasu, různých světelných délek a světelných spekter. Tento systém se zároveň podílí na vnitřním kalendáři a díky němu jsme schopni poznat, jaké je asi roční období. Podílí se na cirkadiánních rytmech, seřizuje naše vnitřní hodiny. To je ten systém, díky kterému medvědi přesně vědí, kdy jít na zimu spát, i když v jeskyni kalendář nemají.
Intenzita světla propouštěná do oka také ovlivňuje činnost malinkatého orgánu šišinky (angl. pineal gland). Díky světlu sem přes “suprachiasmatické jádro” přicestuje signál o tom, jaká denní doba zrovna je. Takový signál je vypínačem nebo spínačem spánkového hormonu melatoninu. Čím delší noc, tím dříve se signál začne překládat do melatoninu, což vytváří “pocit” potřeby spánku a ideální podmínky pro usnutí. Naopak to funguje i s bdělostí a pozorností během dne
Druhý systém
Představte si kočku, jak se soustředěně, s panenkou úzkou jako ostří nože chystá vystartovat po myši. Právě teď používá druhý systém, který nám umožňuje zaměřit se na jednu věc v našem zorném poli. Soustředěně zírat a nerozptylovat se okolními vjemy. My jej používáme při stresovém prožitku, strachu, ale i když se soustředíme na nějaký úkol. Soustředění vyžaduje přítomnost “stresových” molekul v našem těle. Ty jsou v takovém kontextu výhodné, ale když se to s nimi přežene, mohou našemu organismu a pozornosti i škodit. Naštěstí máme i schopnost se po každém pracovním nebo stresovém vypětí kvalitně uklidnit.
Třetí systém
Zebra se v poklidu pase na savaně a užívá si každý trs trávy. Jenže taková savana je sice v období dešťů místem bující vegetace, ale v každé křovině se také skrývají šelmy, které mají hlad. Taková zebra je ale vybavená něčím, co jí umožňuje v poklidu spásat traviny a zároveň mít neustále přehled o okolním prostředí a hrozícím nebezpečí. Oproti kočce a ostatním šelmám, které se soustředěně plíží, má zebra své obrovské oči umístěné po stranách hlavy. Je schopna vnímat do jisté míry velkou část spektra prostředí kolem. Její oči jsou totiž uzpůsobeny pro panoramatické vidění. A ten máme spolu s ostatními i my.
Díváme se na svět skrze dvě díry v lebce, které dohromady dávají ucelený obraz. Rozhlídni se po své obrazovce a podívej, co všechno vidíš. Občas se chceš podívat za hranice svého zorného pole, ale bez otočení hlavy se dál nekoukneš! A co ten nos? Ten tam taky visí pořád. Tohle všechno třetí systém vnímá neustále. Snaží se vidět a zaznamenat “všechno”, co by mohlo být naším potenciálním nepřítelem. Díky tomu na poslední chvíli uhneš rackovi nebo uskočíš před přijíždějícím autem, které jsi ani neviděl/a. Tenhle systém neustále skenuje prostředí a analyzuje, co je pro tebe dobré, a co ne, ale zároveň je neustále filtrován pryč z pozornosti “soustředěným” systémem. Všechny tři systémy jsou kódovány různými neurony, které mají své specifické role, ale zároveň fungují spolu a umožňují nám fenomén vidění.
Nejlepší nástroj pro ovlivnění vlastního rozpoložení
Zrak je úžasný modulátor našeho stavu bytí a zároveň stav bytí moduluje náš zrak. Klid umožňuje vnímat v širším panoramatickém spektru, kdežto stres/soustředěnost omezuje pozornost na jeden bod v prostoru a čase. Je úžasné být pozorovatelem své vlastní reality a jen si uvědomovat, kolika různými způsoby mohu pracovat se svou pozorností. Vnímání je jako lunapark, kde si vybírám, na co zaměřím svou pozornost a co se stane součástí mé momentální identity. Neustále vnímáme realitu na několika úrovních najednou a práce s pozorností otevírá nepřeberné spektrum prožitků, kde je stále prostor pro zvědavost a objevování.
Tak ještě jednou. Zastav se, rozhlédni se a chvíli pozoruj. Jak vlastně vidíš? Více informací o biohackingu najdeš v naší FB komunitě Biohacking CZ/SK, tak se připoj mezi nás.
