Podcast: Poezie a vědecké myšlení

Vědecká metoda je jedním ze základních pilířů biohackingu. Právě to biohacking odlišuje od běžné praxe seberozvojové nebo spirituální. V jeho praxi ovlivňujeme svůj svět těla i mysli nejrůznějšími praktikami, strategiemi nebo látkami, které zde jsou už pár desítek, stovek, nebo i tisíc let. Je pravdou, že i naše babičky sbíraly nejrůznější kořínky pro zlepšení zdraví, modlily se před spaním (což může být považováno též za druh meditace a manter), či praktikovaly studené sprchy pro posílení ducha. Slavný Čech Miroslav Tyrš, spoluzakladatel Sokola, je znám pro svá slova „Ve zdravém těle, zdravý duch“. V čele celého hnutí poukazoval i svými výkony na to, jak je pohyb důležitý pro psychické i fyzické zdraví.

Může se zdát, že biohacking jen „využívá“ těchto starých a zaběhnutých moudrostí, o kterých člověk přirozeně ví. Jenže právě díky pilíři vědy a technologie můžeme nejen testovat, zdali jsou ony kořínky, meditace nebo pohyb efektivní, ale i v jaké míře a v jaké formě jsou nejefektivnější!

Věda a klamy naší mysli

Nejenže díky vědě můžeme objevovat zákonitosti a pravděpodobnosti, podle kterých realita funguje, ale zároveň může být zdrojem našeho systému myšlení a způsobu, jakým fungujeme ve světě. Svět je totiž nekonečně komplikovaný. Z historie se učíme, že máme tendenci klamat sebe i své okolí, věřit často „jednoduchým“ vysvětlením a ulehčovat si tak od nejistot všeho druhu. Vědecká metoda je nástroj, který tu s námi je už několik staletí a neustále se vracel v různých vědecko-filosofických směrech. Dnes je na něm vystavěno chápání moderního světa. Ale jak řekl Carl Sagan: „Věda, spíše než hromaděním poznání, je způsobem myšlení.“ A toho můžeme využívat v každodenním životě, když se potřebujeme vypořádat s klamy a nejrůznějšími mylnými vysvětleními reality.

Věda neznamená jen tvrdá data a grafy

Vědecká metoda však není jen o redukcionismu na čísla, data a grafy. Věda může být především systémem myšlení, jak nahlížet na svět kolem nás, nenechat se klamat vlastní zkušeností a být neustále v kontaktu s realitou takovou, jaká se nám zrovna jeví, že je. Vědecké myšlení totiž neoperuje s neměnnými pilíři jistot, ale s pravděpodobnostmi, hypotézami a jejich ověřováním a především vyvracením. Náš mozek tak musí pracovat způsobem, který jde proti jeho lenivé povaze šetřit energii. Tento způsob vyžaduje obezřetný a nedogmatický pohled na svět.

Věda a poezie

Už vás někdy napadlo, že poezie a věda mohou jít ruku v ruce? Mohli byste teď namítnout: „Ale věda, ta spíš tu krásu a poezii rozebírá na proteiny a molekuly?!“ Jenže právě v tom se skrývá to kouzlo. Pravda, není to jen o přítomném momentu, ale to není nic ve světě, ve kterém pro vnímání reality používáme biologické smysly.

I básník pozorující květinu jí musí věnovat svou pozornost. V té se květina objevuje jako soubor balíčků fotonů dopadajících na sítnici, která se pod „nehmotným“ signálem světelné částice aktivuje a rozdrobí informaci o květině na tisíce droboučkých elektrických pulzů vyslaných do mozku. Tam se elektrický náboj, který z květiny zbyl, rozdělí do oblastí vnímajících barvy (světelnou vlnovou délku), úhel světla, pohyb, obrysy a další. Mozek k tomu všemu přimíchá vnímání času (v každém z nás tikají vnitřní buněčné hodiny, díky kterým jsme vůbec schopni vnímat časovost) a poté se poskládá obraz zpět do celku rostliny. A to vše, světe div se, probíhá se zpožděním několika milisekund!

I básník nevědomky dělí rostlinu na její součástky. Až poté je schopen vnímat její krásno a psát o ní básně, to vše v rozmezí několika malých momentů. Vědec oproti tomu rostlinu nerozseká jen na informaci ve svém mozku. On ji rozebere doopravdy a začne zkoumat všechny ty procesy, které se v rostlině a jejím vztahu k prostředí odehrávají. Ve výsledku, po několika letech nejen bádání jednoho vědce, ale po letech zkoumání celé vědecké komunity, může člověk nahlédnout rostlinu se všemi jejími vnitřními procesy, kontaktem s okolním prostředím a s přímým vlivem na člověka, který není jen v našem mozku, nýbrž ve světě biochemických cyklů. Díky nim člověk na rostlinách svou existencí závisí, kdežto rostlina na pouhém člověku nikoliv.

Biohacking, fascinace a vnímání krásna lidského těla i mysli

Vědecké myšlení tak nabízí nejednu změnu pohledu na okolní svět. Ve výsledku zabere nemálo času poznat procesy okolního světa. Pravděpodobně nám to ani nikdy neumožní pojmout rostlinu v celé její celistvosti. Avšak celé to poznání zase o trochu obohatí náš náhled na realitu. Při pohledu na rostlinu v nás pak může prohloubit to krásno i obdiv, kterým disponuje básník či malíř. V tomto ohledu by se měli vědci učit od básníků i básníci od vědeckého myšlení.

Jsou nepřeberné světy, které skrývají krásu a smysl pro poezii. V tomto příkladu jsem se inspiroval Richardem Feynmanem, který měl smysl nejen pro vědu, ale také pro poezii. Stejný smysl pro objevování reality našeho zdraví a lidského těla kombinuje i směr teorie s praxí biohackingu. Každé další porozumění tomu, jak věci fungují, nám umožňuje je lépe ovlivňovat a optimalizovat. A každé takové porozumění, optimalizování a ovlivnění v nás může probouzet nekonečný smysl pro krásu, poezii a obdiv k tomu, co se v našem těle i mysli odehrává. A snad si i díky tomu představit, co se odehrává v těle a mysli dalších lidí.

Cesta optimalizace mozku, zánětu a zdraví vůbec může být redukována na molekuly, data, grafy a experimenty. Avšak nevidět v tom celém fascinaci a krásno je podle mě téměř nemožné.