Kdybyste se mě před pár lety zeptali, jaký názor mám na Biohacking, pravděpodobně bych vám odpověděl něco ve smyslu: „Co to jako ksakru je?“ Nevyrůstal jsem s ideály, že se jednoho dne stanu biohackerem. V 17 jsem ještě sotva věděl, co je to protein nebo kde se v těle nachází ta DNA. Biohacking se mi tak nějak přihodil sám od sebe. A to díky mé polorozbité mysli. Na střední jsem neměl zrovna vytříbený životní styl a má hlava fungovala jako dokonale prázdná schránka na blbosti. Připadalo mi, že se neustále nacházím v jakémsi oblaku mozkové mlhy, kde nevidím na krok. Nedokážu moc dobře myslet, každý myšlenkový proces mi trvá nepřiměřeně dlouho a do toho jsem v neustálém stresu z toho, že nevím. Nic! Na mou hlavu se nedalo spolehnout, protože už jen při troše stresu nebo v kognitivně náročnější situaci se prostě vypínala. Kdo si pamatuje starší počítače, říkali jsme takovému zkratu „modrá smrt“! A přesně tenhle error mi narušoval jak sociální, tak osobní život k neúprosné nesnesitelnosti. Naštěstí pro mě jsem měl i v těch nejčernějších momentech vždy alespoň špetku vůle. Takové, která mi umožnila vyškrábat se z té „ne-moci“ někam výš. Připadalo mi, že s dobrou a rychlou myslí je život snadnější. Proto jsem chtěl být chytrý jako ten nejchytřejší kluk ze třídy. Kreativní jako ti lidé z knížek a dostat se ze stavu „otupělá hlava s 1 myšlenkou za minutu“ tam, kam to jen půjde. Díky tomu jsem se ve střídavých propadech svého mentálního zdraví dostal k poznávání mozku. Protože kde jinde hledat odpovědi na rozbitou mysl než u jejího prapodivného původce.
Superpočítač za našima očima
A tak se mysl stala mým hlavním předmětem zkoumání a experimentování. Životem mě začaly provázet otázky jako: Co je to inteligence? Jak je ovlivněna geny? Jaké limity má paměť? Můžeme ji uměle vylepšovat? A jestli ano, kam až jsme schopni zajít? To vše spojoval jediný cíl – abych si byl schopen zapamatovat víc a kreativně tvořit. Postupně jsem se dostal k různým záhadám mysli, jako jsou lidi s ADHD, autismem nebo psychedelickou intoxikací. To vše něco o mozku vypovídalo, speciálně o jeho obrovském potenciálu. Například někteří lidé s autismem mají doslova nadpřirozené schopnosti, kdy si pamatují zdánlivě nereálné množství informací. Lidé s ADHD myslí tak rychle jako nikdo. A lidé při psychedelickém prožitku vnímají jiné rozměry smyslovosti, kdy se jim prolínají barvy se zvuky a prožitek samotný je vyústěním nadprůměrné spontánní kreativity mozku. Každý z těchto stavů je ale něčím vykoupen. A tím je často neschopnost „normálně“ fungovat ve společnosti, ať už je norma zrovna jakákoliv. Jsou to extrémní projevy potenciálu, který mozek má, a které fungují na úkor jiných každodenních schopností. Každého nyní asi napadne, že vůbec samotná struktura mozku skrývá obrovský potenciál. Otázkou je, můžeme k němu mít přístup jako „průměrní“ jedinci? Takové poznání spolu s tím, že se mozek dokáže měnit, mě vedlo k myšlence, zda je vůbec možné se na takovou úroveň dostat svépomocí. A zdali přitom dokážeme eliminovat ony nechtěné vedlejší účinky, které se s tak extrémními záblesky geniality pojí?
Optimalizace a balanc
Když jsme se během studia biologie potkali s Vojtou Hlaváčkem (dávno předtím, než jsme založili podcast Brain We Are a potkali Veroniku s Liborem), oba nás fascinoval právě mozek a jeho potenciál. Vojtu k tomu přivedla jeho psychedelická zkušenost, mě zase má rozbitá hlava. Společně jsme začali studovat, jak ten stroj v hlavě funguje, a odtud už to byl jen krůček k neurovědám a na nich založeném biohackingu. To věda nám totiž umožnila, že jsme už tehdy znali některé mechanismy mozku a mohli je začít ovlivňovat. Tak jsme začali konzumovat nejrůznější bylinky, houby a doplňky stravy nejprve na paměť, poté na imunitu a výkon, a nakonec na vše možné, protože jsme zjistili, že se všechny ve svých účincích doplňují. Začali jsme meditovat a zkoumat, jak meditace mění naše neuronové dráhy a kreativitu. Hon za lepší pamětí a nejlepším mozkem, co jsem kdy v hlavě měl, vedl mé kroky i k pravidelnému cvičení, které pro mě bylo vždycky spíše abstraktní, nic neříkající věcí, co dělají lidé, kterým vůbec, ale vůbec nerozumím. Samotnou špičkou ledovce pak bylo, že jsem po 10 letech začal jíst a spát jako normální člověk. A jak to dopadlo s mým snem? Mám teď díky tomu paměť jako Einstein, představivost jako Dalí a údernost jako Richard Feynman?
Nemám. Ale vadí to? Protože to, jakým způsobem funguje můj mozek dnes, by pro mě před pár lety bylo nerealistickou utopií. Ze stroje, který jsem nenáviděl za způsob, jakým funguje, se mi podařilo vybrousit diamant, na který dnes nedám dopustit. Už nikdy víc mi nedělá problém přemýšlet nad složitými koncepty, studovat biochemické dráhy nebo v touze po učení směřovat svou pozornost až k samotným hranicím lidského poznání. A z toho se nyní stala i má práce, kdy se můžu věnovat věcem, ze kterých se prostě točí hlava. A právě to mě nejvíc baví. Jak se to ale celé přihodilo? Kde je ta tajemná formule, která vyřešila všechny mé problémy? Je to jednoduché jak facka! Přestal jsem totiž fungovat proti svému tělu a mozku. Namísto toho se snažím jim vyjít vstříc. Kvalitní stravou, pohybem, občasným prospěšným extrémem a hlavně – NEUSTÁLÝM NASTAVOVÁNÍM ROVNOVÁHY. Hon za inteligencí a lepší pamětí mi dal nástroje, které fungují. A díky tomu se ze mě stal biohacker, který dokáže vědomě a cíleně měnit své vnitřní prostředí a s ním i prožívání svého života. A takto jsem se dostal do Code of Life. Když narazíte na lidi, kteří sdílí ty samé hodnoty, lásku ke kritické mysli a zodpovědnému experimentování se zápalem pro studium, stane se z nich vaše sociální bublina, přátelé a rodina. Zároveň je celé Code of Life pro mě všudypřítomnou připomínkou toho, s čím máme každý den tu čest. Co nás ovlivňuje, ale co můžeme ovlivňovat a modifikovat nazpět. Toho, v čem se skrývá potenciál 4 miliard let života minulého a možná ještě dalších miliard let života budoucího. Totiž onen „kód života“, DNA, program, který do nás byl vepsán, aniž bychom si ho vybrali. A nezbývá nám nic jiného, než se každý s tím svým osobním kódem spřátelit a naučit pracovat.
Kam až tvůj potenciál dohodí
Posledních pár let tak považuji za jeden dlouhý sebe-experiment toho, co všechno je možné. Že je možné „opravit“ zdánlivě neměnné věci, nechtěné stavy a trpělivě se posouvat tam, kam doopravdy chceme. A když je tohle jednou opraveno, můžeme se všemi těmi nástroji hledat další potenciál svého mozku a lidského organismu. Kam až jsme schopni zajít se svou biologií? Co nám poskytne propojení člověka a technologie? Do jaké míry jsme schopni předejít nemocem, když převezmeme zodpovědnost za své zdraví? Hledání odpovědí na palčivé otázky je pro mě ta největší zábava pod sluncem. A jsem rád, že v tom hledání nejsem sám.
Více informací o biohackingu najdeš v naší FB komunitě Biohacking CZ/SK, tak se připoj mezi nás.
