Kde leží strach z veřejného vystupování?

Člověk je neskutečně zajímavý tvor. Jakmile začnete zkoumat jeho historii, původ a fungování, nedáte od něj ruce pryč. Jednou z jeho nejzajímavějších schopností, která ho dotáhla v evoluci tak daleko, je schopnost sdružovat se, komunikovat a jednat kolektivně. Společenskost a sociální myšlení je bez pochyby super-schopností. Společenská evoluce lidem na cestě ale také přichystala spoustu pastiček, které nám dnes už tak dobře neslouží. Jednou z nich je mamut v naší vlastní hlavě! Aneb soubor nejrůznějších evolučních způsobů fungování, které nám zachraňovaly krk před tesáky a drápy. Dnes se ale objevuje v naprosto nevhodných kontextech.

Tlupa základ života 

Vraťme se pár desítek tisíc let do minulosti. Člověk už je tvor sociální, vyrábí nástroje, osvojil si sílu ohně a jeho existence je závislá na jeho kmenu. Tlupa je totiž skvělou strategií, jak kolektivně sehnat jídlo pro všechny, rozdělat oheň, ubránit se a zahřát se v dlouhých zimních nocích. Člověk bez tlupy je v těchto časech jen levnou reklamou na smrt v zubech přerostlé kočky nebo na parozích naštvaného gigantického jelena. Jeho schopnost setrvat v tlupě a aktivně se podílet na jejím chodu byla v dřívějších dobách životně důležitá.

Mozek se tak metodou pokus omyl v evoluci naučil, jak je pro něj tlupa nepostradatelná. Až tak moc, že si vytvořil celou řadu strategií, jak nás udržet v týmu. Ty úspěšné taktiky se šíří evolucí dále jako domino. K našim pravěkým kořenům máme přístup pouze skrze zachovalé zkameněliny, které nám toho ovšem o způsobu chování moc nepoví. Naštěstí tu s námi po planetě běhají další živočichové, mezi nimi i naši nejbližší předci – šimpanzi. Tvorové, kteří fungují ve smečkách a tlupách si osvojili jednoduchá pravidla, aby společně mohli fungovat a být silnější.

Například aby smečka nebo tlupa přežila, obstarala si potravu a další potřeby, je třeba jisté kooperace mezi jejími členy. Je třeba, aby nikdo nenarušoval nepsaná pravidla, jako je:

1. nepožírání členů vlastního kmene
2. nekradení jídla
3. spolupráce a respektování sociálního postavení vůdčích samců a samic

Hlavně bezpečně

Jak je možné, že si pralidé osvojili taková pravidla? Může za to miliony let trvající evoluce, která zkrátka vyfiltrovala pryč jedince, kteří dané strategie pro přežití neměli, a ponechala ty, kteří se nejlépe přizpůsobili okolnímu prostředí. Ta “nejúspěšnější” pravidla z historie se pak “obtiskla” do genů a struktur mozku jako kámen do modelíny. V mozku tak máme dnes speciální struktury, které se podílí na úspěšném dodržování těchto pravidel, kooperaci, ale i na vnitřních pochybnostech typu, “co si o mně myslí ostatní” nebo “zapadám sem”. 

Vnitřní monolog a schopnost vyhodnotit, jestli náš další krok bude mít ve společnosti pozitivní nebo negativní odezvu, hrály pro jedince v tlupě roli větší, než by asi chtěli. Kdyby se náš předek v takové tlupě omylem dopustil nedopatření, nechal se odmítnout, ukázal slabost nebo strach, mohl by tím uškodit svému postavení a hrozilo by mu, že už s ním nikdo nebude chtít předat geny do další generace (žádní potomci), v horším případě by to vedlo k vyhnání z kmene (téměř jistá smrt). V evoluci tak zase vyhrála strategie střední cesty, kdy jedinec není ani moc odvážný, ani moc upozaděný. Nejzodpovědnější strategií tak bylo držet se v průměru, nevyčnívat, držet krok s ostatními a nenechat na sebe moc tlačit.

Mozek si zafixoval, že kolem sebe máme neustále tlupu, na které závisíme svým přežitím, která nás sleduje na každém kroku, hodnotí a tvrdě trestá každou chybu a snahu o vykročení z průměrnosti. Dnes žijeme stejný příběh jako před desítkami tisíc let. Pravidla přežití se zhmotnila do našich dnešních úplně stejných strachů vystupovat na veřejnosti, oslovit neznámého člověka, překonávat výzvy a vydávat se do neznámého prostředí.

Nosíme si mamuta v hlavě? 

Všechna tato pravidla si představme jako mamuta, který je neustále přítomný v hlavě. Reprezentuje oči a uši naší imaginární tlupy. Stará se o to, abychom ve společnosti a džungli moderního světa přežili, a snaží se nás chránit před ztrapněním a sociálním vyloučením. Mamut nám v každém momentu našeptává, co můžeme, co nemůžeme, jak bychom se měli chovat, a neustále nám připomíná, co si o nás asi myslí ostatní. Podle mamuta jsme neustále středem pozornosti a každý náš krok je hodnocen od jedničky do desítky. Díky mamutovi a jeho hlasu neoslovíme krásnou slečnu ve výtahu, neřekneme si o zvýšení platu a k smrti se bojíme mluvit na veřejnosti. A proč si takové neužitečné hlasy držíme v hlavě?

Díky mamutovi jsme to v evoluci dotáhli tak daleko. Díky němu nás nesrazí tramvaj, máme respekt ke své rodině a nejbližším, poslušně sedíme a posloucháme ve školních lavicích. Díky mamutovi respektujeme obecná pravidla života ve společnosti. V jiných případech, jako jsou ty popsané výše, nás ale drží zbytečně zpátky. Uvědomme si, že mamut je jen nástroj, který reprezentuje evoluční pravidla vepsaná do mozku. Bránil nám dříve v odvážných činech, sebevědomí v tlupě, abychom nebyli ukamenováni, sežráni nebo hůř – bez možnosti se rozmnožit. 

Dnes máme víc možností

Moderní svět je ale plný svobody a možností. Už nejsme limitováni jednou tlupou. Pravděpodobně nám tak nehrozí potrestání v případě odvážného činu, jako je umění sebevědomě se postavit za svůj názor, mluvit na veřejnosti a cokoliv dalšího, z čeho máme onen společenský strach. Jedno ztrapnění nevyloučí všechny naše potenciální partnery na sex a potomky. Máme svobodu anonymity, kde nás zná jen procento procenta všech lidí. Mamuta ve své hlavě tak můžeme zmenšit, udělat z velkého problému malý a dát prostor vlastnímu sebevědomí. Ovšem nezapomínejme na mamuta úplně – přeci jen jeho rolí je nás chránit a držet v bezpečí. Můžeme mu naslouchat, ale situaci poté vyhodnocovat jinak než v rámci našich evolučně zajetých společenských pravidel.

Co si z toho odnést? 

Mamut v hlavě nás chce udržet v bezpečí. Chránit před ztrapněním. Držet ve stereotypu průměrnosti. Může za nesplněné výzvy, neschopnost oslovit nové lidi, mluvit na veřejnosti nebo postavit se za svůj názor. Vyvíjí na nás tlak neustále hodnotících očí tlupy. ALE! Může i za respektování pozitivních pravidel. Může i za to, že myslíme na své bezpečí a na přechodu se rozhlédneme. Může i za to, abychom se nevrhali z letadla bez padáku. Mamut má tak i v dnešní době svou veledůležitou roli. Je třeba mu naslouchat, ale neposlouchat na slovo. Trénovat kritické myšlení a učit se ovládání mamuta – svého vnitřního kritika.