Trauma a extrémní situace nás nevědomky potkávají dennodenně. Jak pomoci tělu pro jejich uvolnění?

Každý se s tím někdy setkal. Čeká vás přednes před lidmi ve škole či na poradě, v přípravě jste byli precizní, ale když konečně předstoupíte před své publikum, s těžkostí ze sebe dostanete hlásku a tělo vypadá, jako by bojovalo proti vám. Dalšími příklady mohou být situace, kdy máte oslovit slečnu na ulici, ocitli jste se v hádce kamarádů nebo se cítíte „otupěle“ v situaci, kdy vám šéf něco vytkne. Jedná se o stavy, kdy tělo převezme nadvládu nad naší činností a jednoduše ZAMRZNE! Proč se to děje? A můžeme s tím něco dělat?

Evoluční obranné mechanismy, které dnes slouží proti nám

Zamrznutí, bojuj nebo uteč, to vše je výsledkem evoluce a nástrojů, které do nás během milionů let vložila, abychom jako jedinec přežili. Jejich pochopení nám umožní lépe fungovat v každodenním životě. A právě v tomto článku se budeme snažit pochopit onen „zamrzávací“ mechanismus, který nám občas dokáže dost zavařit život. Jedním z jeho možných vysvětlení je tzv. polyvágní teorie.

S polyvágní teorií přišel profesor psychiatrie Stephen Porges v roce 1994 a my si trochu rozebereme, co to vlastně je. Ve zkratce řečeno je celá věc založená na jednom nervu, který se v těle nachází, dá se říct, v dokonalé a nedokonalé podobě. Jedná se o nervus vagus neboli parasympatikus, který řídí většinu našich orgánů tak, abychom na ně nemuseli myslet. N. vagus má za úkol také náš organismus uklidňovat.

V článku už jsme si zmínili, že se parasympatikus v těle střídá se sympatikem. Jsou jako jin a jang a aktivují se podle toho, co prostředí zrovna vyžaduje. Sympatikus je pro „běhání“, kdežto parasympatikus pro „pohodu a trávení“. Zdá se tedy, že N. vagus je nerv, který bychom všichni rádi ve svém těle měli. Evoluce do něj ale vložila jednu vlastnost, o které se už tolik nemluví. Jde o to, že v těle neexistuje pouze jeden typ takového nervu, ale je jich více. A každý se podílí na speciálních reakcích pro přežití.

Dva bratři v jednom mozku

Když si je rozdělíme, tak výše zmíněný nervus vagus, který se podílí na autonomní činnosti našich orgánů, srdce a vůbec všeho, je tzv. myelinizovaný parasympatikus. To znamená, že kolem sebe má jisté tukové obaly, které mu dávají schopnost nést informace rychleji než obvykle. Existuje ale i v podobě, kdy mu tyto tukové obaly chybí, a to je jeho další nemyelinizovaná forma. Pro představu je mezi nimi rozdíl asi jako mezi osobním vláčkem na úzkokolejce v Krkonoších a Šinkanzenem v Japonsku, co dokáže jet rychlostí 300 km/h. Proč máme v těle ten samý nerv v jeho dokonalé i nedokonalé podobě? To se ho evoluce ještě nestihla zbavit?

Pomalejší, ale neméně důležitý 

Věc se má tak, že ten pomalejší parasympatikus má stejně bohatou evoluční historii jako ten rychlejší. Jeho roli si ukážeme na příkladu našich savčích příbuzných – gazel. Představte si, jak se pasou na rozlehlé savaně střední Afriky. Gazela jménem Julie šťastně hltá šťavnaté trsy trávy a je v dokonale klidném parasympatickém stavu. Nestresuje se, stříhá ušima, když vtom celé stádo začne pronásledovat smečka lvů. Tělo gazely ihned přejde do vybuzeného stavu „bojuj nebo uteč“ a běží o život. Lvi Julii nakonec dostihnou a skolí k zemi. Gazela chvíli bojuje, ale ze sevření není úniku. V ten moment se v těle gazely přepnou řídicí systémy a ona přejde do plně parasympatického „klidového“ stavu. Zklidní se srdce, oběh i dech. Znamená to, že se vzdává? Nebo to má v evoluci své opodstatnění? Když se gazela takto uklidní, lvi povolí svůj tlak na bojující kořist. V ten moment se totiž tělo gazely uklidňuje, aby se připravilo na novou příležitost – „druhá šance“. Jakmile totiž lvi povolí sevření s pocitem, že je dokonáno, gazela v parasympatickém stavu může vycítit volný prostor k úniku a celá honička začne nanovo. Tak se děje, že tělo gazely ve vypjaté a traumatické situaci myslí za ni a díky tomu se nejedné kořisti daří utéct i ze zdánlivě bezvýchodné situace. Parasympatikus má tedy stejně jako sympatikus roli v život ohrožujících situacích. Tato role by se více či méně dala popsat slovy: „Co víc můžu ztratit.“ A stejně je tomu i u člověka. Děje se to neustále například při vysoce stresových či traumatických situacích, kdy jedinec zmrzne ve svém chování a odpojí se od právě probíhající situace. Autonehody, násilí, ale i méně vyhrocené momenty, kdy lidé „ztrácí hlavu“, jsou toho příkladem. Na rozdíl od gazely se ale přes takovou situaci nepřenáší tak lehko. Náš mozek o ní nedokáže přestat uvažovat a analyzovat vlastní chování. Tak si často odnáší jistou formu PTSD (posttraumatické stresové poruchy), protože se se ztrátou kontroly a „zmrznutím“ svého chování ještě nesetkal.

PTSD jako prokletí moderního člověka

S takovými „flashbacky“, kdy se mozek neustále vrací do stresové situace a nemůže se pomyšlení na ní zbavit, se pracuje pomocí celé řady různých metod. Jednou z nejúčinnějších je psychoterapie, kdy se rozvolňují ony zaběhnuté mozkové okruhy, které ukládají traumatické vzpomínky. Ještě efektivnější je psychoterapie v kombinaci s kvalitním cvičebním protokolem a nejlépe i trenérem, jelikož trauma není čistě jen mozková záležitost, ale podílí se na něm i další systémy těla včetně postoje, svalů apod. Hodně pozornosti se v posledních měsících upírá směrem k MDMA terapii psychedelickými látkami, která se za odborné asistence ukazuje jako vysoce efektivní v léčbě různých psychologických poruch včetně PTSD. Všechny tyto metody mají tu schopnost, že mění kontext, ve kterém naše tělo funguje. Zjednodušeně řečeno tak můžeme s traumaty pracovat tím, že je „rozpustíme“ v jiném kontextu. Osvobodíme mozek od zaběhlého neustále se opakujícího okruhu, na kterém fungují i ony disociační vzpomínky. 

Proč je tedy důležité o takovém mechanismu v nás vědět?

Polyvágní teorie nám poskytuje možné odpovědi na spoustu všedních problémů. K jejich řešení je potřeba o nich nejprve vědět a poté hledat adekvátní metody. Je skvělé vědět o schopnostech našeho těla, že se o nás dokáže postarat i v život ohrožujících situacích. Stejně tak je ale dobré vědět, že občas se jeho mechanismy mohou „zapnout“ tehdy, kdy zrovna nechceme. A že i z toho mohou vznikat traumata nebo drobnější traumátka v mozku. Například je známo, že při některých vysoce stresujících událostech mozek tlumí aktivitu v jeho částech zodpovědných za řeč a vyjadřování, protože velmi zjednodušeně „pro přežití je nepotřebuje“. Tak se děje, že při vystoupení před lidmi mohou hladiny stresu vyeskalovat do takové úrovně, že tělo zapne svůj „zamrzávací“ mechanismus a člověk pak ze sebe nemůže vypravit ani hlásku. Pak teprve můžeme začít tento mechanismus měnit a rozvolnit úzkostné stavy např. cvičebním protokolem, pohybem, dechovými technikami a mnoha dalšími způsoby pro navození toho správného stavu pro komunikaci s ostatními a vlastní výkon. Polyvágní teorie nám tak dává spoustu možností, jak si zlepšit zkušenost s každodenní realitou. Více o takových technikách a o tom, jakou roli parasympatikus hraje ve zdravé komunikaci, se dozvíte v tomto článku.