Od malička jsem sportoval a se zdravím jsem nikdy neměl problém. Jediný problém byl ten, že jsem se sportem téměř ničil. Velmi často jsem si něco zlomil nebo natrhl (převážně ve fotbale) a to pak vedlo k dlouhým pauzám ve sportování. Na druhé straně zde byla škola. Chodil jsem na gympl a všechno bylo normální, nic moc mě ale nebavilo a neměl jsem dobré známky.
Vše se paradoxně změnilo při jednom z mých nejtěžších a nejbolestivějších období, jak fyzicky, tak psychicky. Byl jsem 2 roky před dokončením obecného gymplu a netušil jsem, co bych vlastně chtěl dělat, nevěděl jsem, co mě baví. Tehdy jsem si přetrhl přední křížový vaz v koleni a musel jsem na operaci. Koleno se hojilo pomalu a já delší dobu nemohl nic dělat. Strávil jsem dlouhou dobu v prostředí fyzioterapie a začalo mě zajímat, co mi s tím kolenem vlastně udělali.
Tam jsem se začal zajímat o biologii člověka, o to, jak naše tělo vlastně funguje. To mi konečně udalo směr, kterým jsem se mohl vydat. Směřoval jsem tedy na fyzioterapii. Po dokončení gymplu jsem se nedostal na FTVS, kde jsem fyzioterapii chtěl studovat. Kvůli špatným známkám jsem o sobě a svém budoucím působení na vysoké škole pochyboval, nevěřil jsem, že bych to vlastně zvládl. Měl jsem v plánu hlásit se příští rok znovu a mezitím pracovat a cestovat, udělat si takový „gap year“.
Ten rok ale změnil všechno. Začal jsem přemýšlet o sobě, o společnosti a svém místu v ní a ve světě. Uvědomil jsem si, že se hodnotím pouze na základě svých známek a společnosti, což ale o mé hodnotě a schopnosti přemýšlet nic nevypovídá. Teď je mi samozřejmě jasné, že známky nereprezentují to, jakou má jedinec ve společnosti hodnotu ani jak dokáže přemýšlet. V průběhu mého dospívání mi to ale rozhodně jasné nebylo.
Až ten „rok volna“ mi dal prostor začít skutečně přemýšlet a ptát se. Uvědomil jsem si, jak moc mě mé okolí ovlivňuje, jak moc se chovám podle toho, jak a s kým jsem vyrůstal. To byl začátek mojí cesty k sobě samému, k tomu, co mě opravdu baví a naplňuje. Došel jsem k tomu, že mě nejvíce naplňuje poznání o vědomí a vesmíru. V tu chvíli jsem si řekl, že když už budu něco studovat, tak to bude něco, co opravdu miluji. Vesmír a teoretická fyzika, která mě vlastně lákala nejvíc, byla plná matematiky a já jsem věděl, že bych se nedokázal motivovat natolik, abych se to vydržel doučit a naučit. Vědomí čili biologie člověka a lidský mozek mi byly o něco blíže právě kvůli operaci kolene a zájmu o fyzioterapii.
Od fyzioterapie jsem upustil, ale začal jsem se velice aktivně zajímat o mozek a přihlásil se na Přírodovědeckou fakultu UK. Měl jsem jasný cíl, chtěl jsem zkoumat vědomí, být neurovědec a zkombinovat právě neurovědy, psychologii a filosofii. Na biologii mě přijali a začal jsem si plnit sen. Jako student jsem se po prvním ročníku dostal na Akademii věd ČR do laboratoře chování a paměti. Škola je samozřejmě jedna věc a moc si vážím základů, které mi dala. Další sféra byla právě laboratoř, kde jsem se mohl fyzicky vrtat v mozcích a bavit se s úžasnými lidmi z oboru. Tou nejdůležitější sférou bylo ale právě moje vlastní studium a fascinace mozkem, vědomím a způsoby vnímání reality.
Biohacking
V prvním semestru jsem se na konci trochu zděsil, neměl jsem nikdy dobrou paměť a čekalo mě zkouškové. Zde došlo na můj první biohack, který používám dodnes a jsem za něj ohromně vděčný. Objevil jsem bylinku s názvem Bacopa monnieri (brahmi). Je to bylinka na paměť, která měla a má evidenci ze studií a byla využívána na zapamatování dlouhých buddhistických textů v Indii. Spojení moderní vědy a moudrosti starodávných kultur; přijal jsem zodpovědnost za svůj stav a vědomě ho vylepšil – přesně to, jak dnes biohacking definujeme.
Studium jsem zvládl a dokončil bakaláře. V průběhu jsem se ale začal zajímat i o nutriční zdraví, nutriční psychiatrii, evoluční biologii a o způsoby, jak zajistit, aby náš mozek fungoval co nejlépe a byl co nejzdravější! Načítání studií, dlouhé přemýšlení a konverzace s Kryštofem z Brain We Are, to všechno vedlo k mnoha praktickým krokům pro zlepšení života, zlepšení toho jediného, co doopravdy máme, a tím je naše subjektivní zkušenost s prožíváním tohoto světa. Všechny tyhle praktické věci, na které jsme přišli, jsem také začal aplikovat. Začal jsem se ještě více zajímat o propojení těla a mysli a v závěru svého studia jsem na toto téma napsal bakalářskou práci.
Nechápal jsem, jak je možné, že máme tolik informací o našem organismu a mysli, ale využíváme je tak málo. Sami vědci je nevyužívají! Je to napsané někde v papírech, ve studiích, ale jen málo lidí si dá tu práci přemýšlet v dalších kontextech a perspektivách o tom, jak se to dá využít již dnes. Jak obrovský dopad to na nás a naše zdraví (jak fyzické, tak psychické) může mít. Tím, že jsem spoustu věcí začal aplikovat, postupně jsem také přicházel na to, jak o těchto věcech komunikovat. Komunikoval jsem je právě s Kryštofem, se kterým jsme později založili podcast Brain We Are, kde jsme se o všech těchto věcech začali bavit veřejně.
Tohle je moje cesta k biohackingu, k tomu, že si vezmu zodpovědnost za svoje zdraví a budu rozumět své biologii. Budu ji ovlivňovat vědomě a tak, aby to dávalo smysl dlouhodobě. Dává mi smysl holistický multidisciplinární přístup, který zahrnuje všechny aspekty našeho života. Hlavními pilíři jsou pro mě spánek, strava, pohyb a právě mysl a její obsah. Nesmím ale opomenout ani systémy utváření smyslu ve světě, protože podle mě a mnohých dalších přichází tzv. „krize smyslu“ ve světě a já chci přispět k jejímu řešení. I tohle je pro mě biohacking.
Více informací o biohackingu najdeš v naší FB komunitě Biohacking CZ/SK, tak se připoj mezi nás.
