Proč se děti učí tak snadno?

Víš, jak sis osvojil svůj rodný jazyk, schopnost chodit nebo precizní způsob, jak házet na koš? Může za to dětství. Nepamatujeme si, jak jsme se naučili chodit, jak jsme se naučili svoji rodnou řeč, ani jak jsme se naučili vnímat vzdálenost objektů. To vše se stalo bez našeho aktivního přičinění. A za to všechno může jedno období lidského života – tzv. kritická perioda.

Proč se děti učí tak snadno?

Kritická perioda je čas několika let, kdy je dítě schopno se naučit vše, čím je obklopeno. Jazyk, pohyb, objekty, ale i vzorce chování se do jeho mysli otiskují jako do modelíny a zůstávají tam. Dítě nemusí na nic upírat pozornost a snažit se ze všech sil, aby se něco naučilo. Jde mu to jen tak. To proto, že se ve velmi krátkém čase několika let musí naučit základy pro život. Vytvořit si systémy, vzory a strategie, které mu zajistí přežití. Jeho mozek je tak tvárný jako plastelína. Neustále formuje nová nervová spojení a ukládá obrovská množství informací.

Představte si, jaké složité věci dnes chápeme a denně s nimi pracujeme. Na silnici vypočítáváme, jakou rychlostí se k nám blíží auta a jestli stihneme přejít na druhou stranu. Při hodu kamenem se v mozku mísí algoritmy, které se snaží přesně zaměřit a trefit cíl, přitom započítávají odpor větru a přesnou trajektorii vzduchem. Za to, že nás venku nesrazí auto nebo že nezakopneme o své vlastní nohy, vděčíme svému plastickému mozku v dětství. Všechny tyto užitečné modely se ukládají do automatických reakcí a jednoho dne je mozek začne vykonávat za nás. Když kritická perioda končí, mozek vypadá jako houba propletených vláken nasáklých informacemi a modely z okolního světa. A v ten moment přijdeme o 40 % svého mozku. Přijde vám to zvláštní? Jenže příroda nic nevytvořila jen tak pro nic za nic, vše má ve vývoji své opodstatnění.

Velký filtr neužitečných vzpomínek

Mozek zahlcený hromadou modelů a vjemů by nám v praktickém světě překážel, proto musí projít velkým filtrem – prořezáváním. Je to trochu, jakoby se vzaly nůžky a odřezaly buňky, které jsou nadbytečné, protože kódují málo používané modely nebo přehnané množství informací. Po kritické periodě v mozku zůstávají jen ty modely a informace, které byly nejužitečnější a nejčastěji se opakovaly. A ty se stávají základem pro budoucí automatické reakce a celý náš život.

Proč to evoluce tak vymyslela? 

Každý živočich zapadá do poměrně jednoduchého kola života. Když se narodí, musí se naučit pravidla pro přežití. Vydobýt si postavení mezi svými druhy a najít nejlepší strategii, jak se dožít dospělosti a rozmnožit se. Když dospěje, je vybaven potřebnými nástroji pro přežití, rozmnožování a výchovu svých potomků. Průměrný mozek se tak nepotřebuje tolik měnit během života. A stejné je to i s člověkem. Když dosáhneme 25. roku života, jsme vybaveni potřebnými strategiemi pro život. Mozek tak do jisté míry tlumí svou schopnost rychle se měnit a adaptovat se na nové vjemy. Dostává se více do ustáleného stavu. Ale schopnost změny se úplně nevytrácí. Téma neuroplasticity rozebíráme v tomto článku. 

Budujeme si dálnice, po kterých pak jezdíme celý život

Abychom celý koncept kritické periody a plasticity mozku zjednodušili, představte si džungli, která je plná roští a větví. Ta představuje mozek na počátku svého vývinu po narození. Každý vjem, který od narození zaplaví smysly a vnímání dítěte, funguje jako mačeta, která se takovou džunglí prosekává a vytváří cestičky. Když se například dítě naučí, že židle je od toho, aby se na ní sedělo, v mozku se mu vytvoří  jedna taková silná cestička, která si spojí židli se sezením, a dítě už to nikdy nezapomene. Čím častěji si na židli sedá, tím se cesta v džungli stává silnější, až se z ní v dospělosti stane vybetonovaná dálnice obehnaná plotem, která se mění už velmi těžko. Model se uložil do paměti – “židle je k sezení!”

S patřičným úsilím a pozorností ale tyto dálnice můžeme přeci jen přestavovat a vytvářet nové mentální modely pro každodenní život. A tomu se říká směrovaná neuroplasticita.