Mozek a první vzpomínka

Všichni jsme jím byli. Dívali se na svět úplně jinýma očima než teď. Pozornost proplouvala kolem a obklopovala nás dočista jinými mentálními pohádkami. Dítě. Záhadný tvoreček. Snad největší mentální gymnastika pro mě dnes je vybavit si své zážitky z dětství. Jde to ztěžka. Můj mozek si tomu dočista odvykl. Když tomu dám čas, po pár hodinách se to povede a já si vybavuji… propíchnutý prst, rozražený ret o kámen, pád ze stromu. Páni, nechápu, jak jsem vůbec dětství přežil!

Proč jako první vyskočí negativní vzpomínky?

Negativní vzpomínky jsou vždy první na povrchu. Jsme tak evolucí hnaní být neustále ve střehu před prostředím. Pamatuji si, i když matně, že jsem toho zažíval spousty. A přece, když pátrám dál a dál do minulosti, narazím na bod, kde už vzpomínky chybí. Proč si nepamatuji, jak jsem se učil chodit a mluvit? Co jsem dostal k prvním narozeninám? A odpoví mi na to mozek?

Mozek se vyvíjí. Masivně. Zvětšuje se, zmenšuje se, zrychluje a maximalizuje efektivitu zpracovávání reality. To vše během pár let. Studie srovnávající dospělý a dětský mozek dokáží vytvořit hodiny zábavy. Představte si, jak tříletý kluk barvitě popisuje své první narozeniny. To jsou celé dvě třetiny jeho života v minulosti! No dobře, teď vážně. V jedné takové studii vyzpovídali děti a dospělé právě ve vztahu k jejich minulým vzpomínkám. Děti do věku 10 let byly schopné si barvitě vybavit tak rané události, které se v jejich životě odehrály dokonce už v době prvních šesti měsíců po narození. Že k oněm událostem opravdu došlo, bylo poté potvrzeno jejich rodiči. Když ten samý úkol – vybavit si vzpomínky z raného dětství – dali dospělým a dětem po 10. roce života, tak výsledky byly jiné. Tahle skupina totiž měla velké problémy si z doby prvních let po narození cokoliv vybavit.

Není mozek jako mozek

Není mozek jako mozek. A dítě s dospělým mají dva absolutně odlišné mozky. Jak se mozek formuje a přizpůsobuje nové realitě, prochází změnami. Po narození je dítě schopno několika základních pohybů, jako je brek, Moroův nebo sací reflex a postupně se učí složitější kognitivní vzorce, například imitaci, jazyk, myšlení zpátky v čase a podobně. To všechno mozek doprovází svým vývojem. Co se od narození děje, je, že mozek tvoří nové neurony a spoje rychlostí, jako rostou houby po dešti. A takovou hutnou houbou se i stává. Nejvíce “nabobtnán” spojeními je kolem druhého roku života a poté začíná vytvořené spoje prořezávat a posilovat ty důležité. Je to, jako když kadeřnice prostříhá na konci upravovacího procesu váš účes. Zmizí slabé a nepravidelné vlásky a zůstanou silné prameny. Díky téhle reorganizaci zanikne spousta nervových spojení, vzniknou nová a s nimi úplně nové mentální kontexty – příběhové linie, jak chápeme svět.

V různých částech života potřebujeme dávat pozornost odlišným věcem

V různých částech života potřebujeme dávat pozornost různým věcem, a mozek tak nemůže zůstat pozadu. Jak jsem vyrůstal, přecházel jsem z prostředí do prostředí. To, co pro mě bylo výhodné a zábavné na hřišti, už zdaleka nesloužilo tak dobře na gymnáziu, kde jsem měl potřebu se zařadit a identifikovat do nových skupin a řekněme… vykřičet svou existenci do světa.

Právě kolem desátého roku prochází neurony dalším intenzivním vyhlazováním a čištěním. V mozku spolu začínají komunikovat oblasti, které spolu dříve neměly co do činění, a celé to vlastně najednou svítí úplně jinak. To je i hypotézou pro to, proč se dospělému s takovou těžkostí vybavují události jeho nejranějšího dětství. Ty jsou po všech těch letech vývoje přeorganizovány do nových struktur a kontextů v mozku, a tvoří tak zcela novou osobnost. Když porovnáváme tyhle dvě entity, nemůžeme ani úplně říci, že by dítě bylo jen malý dospělý. Spíše je to úplně jiný tvor, který přemýšlí v úplně odlišných mentálních vzorech, soustředí se na jiné věci a celá jeho myslící strojovna se točí a svítí úplně jinak.

Pamatujete si tu svou? Jaká je vaše nejstarší vzpomínka? Více informací o biohackingu najdeš v naší FB komunitě Biohacking CZ/SK, tak se připoj mezi nás.