My lidé neustále něco vnímáme = máme zkušenost. Naše zkušenost se vypíná jen při spánku. Mnozí ji považují za ten nejzáhadnější proces ve vesmíru a také pro nás v biohackingu je extrémně důležitá. Podstata fungování zkušenosti nám totiž dokáže napovědět co a jak dělat v našem životě. Dokáže určit hodnotu informací, které v se v naší zkušenosti objeví. My jsme pak schopní lépe vytvářet modely světa, v němž se pohybujeme, lépe mu rozumět, lépe myslet a pracovat s informacemi.

Split Brain experimenty

Pro porozumění této záhadě a nápovědu toho, jak funguje, se podíváme se na slavné tzv. split brain experimenty (rozdělení pravé a levé hemisféry), kde je např. pacientům s epilepsií přeříznut corpus callosum – struktura v mozku, která slouží jako informační most mezi levou a pravou hemisférou. Po jeho odstranění si hemisféry nedokáží předávat informace. Hemisféry mají různé funkce a ten nejvíc evidentní rozdíl se ukazuje při vyjadřování zpracovaných stimulů z prostředí. Náš mozek funguje tak, že když se rozdělí vizuální pole na levou a pravou stranu, levá strana se bude zpracovávat pouze pravou hemisférou a pravá strana pouze levou. 

V těchto experimentech pacientovi s přerušeným kalózním tělesem ukazují například obrázky. Když se nachází v pravé oblasti jeho zorného pole, dokáže říct, co viděl. Naopak, když je má v levé oblasti zorného pole, pacient je přesvědčen, že neviděl nic. Dochází k tomu proto, že pravá hemisféra postrádá (ve většině případů) Wernickeovo řečové centrum. To většinou sídlí v hemisféře levé. Pacient pak nedokáže slovně vyjádřit, co viděl.

Ještě zajímavější je ale to, že dochází k radikální změně, když pacienta, jenž tvrdí, že nic nevidí, požádají, aby něco vybral levou rukou (kterou řídí pravá hemisféra), a on vybere ten správný obraz či objekt, byť je 100% přesvědčený, že nic neviděl. Jako celek tedy pacient ví, co viděl, ale nedokáže to slovně vyjádřit a, co je zásadní, nedokáže si to zvědomit! Přesně tak. Přestože pravá hemisféra obraz reálně viděla, nemožnost slovně vjem vyjádřit omezuje možnost jeho zvědomění i v subjektivní zkušenosti jedince (1).

Levá vs. pravá

Levá a pravá hemisféra mají i další rozdělení funkcí. Tím nejzajímavějším je pravděpodobně to, jak vnímáme svět a sebe v něm. Pravá hemisféra se zaměřuje většinou na kauzalitu fyzického světa a má ráda fakta. Naopak levá hemisféra reaguje spíše na model či typ stimulu, který je jí prezentován. Levá hemisféra se chová jako náš tlumočník. Jak to myslím? Interpretuje nejen stimuly z okolí, ale i akce našeho vlastního těla. Jak to funguje? To si popíšeme na klasickém experimentu níže. 

Na obrázku vidíme pacienta, jemuž jsou prezentovány obrázky zasněženého domu a slepičí nohy. Ty má spárovat s jedním ze 4 předmětů, které má na výběr. Slepičí noha je ukazována levé hemisféře, která “umí mluvit”, a ta bez problému spojí slepičí nohu se slepicí. Pravé hemisféře je prezentovaný zasněžený dům. Testovaný pacient s jistotou také ukáže na správně spárovaný předmět. Co se ale stane, když se pacienta (tedy levé hemisféry) zeptáme, proč vybral, co vybral? Začne tvrdit, že to je přeci jasné, slepici s nohou a následně lopatu na sníh, aby slepicím uklidil kurník. Levá hemisféra se vůbec neostýchá interpretovat výběr levé ruky. Automaticky si vytvoří příběh místo toho, aby člověk upřímně řekl, že neví (1). 

Vytváření příběhů a závěrů

Pro nás je zásadní to, že levá hemisféra vytváří abstraktní příběhy z daných stimulů. Do světa neustále projektuje kauzalitu událostí, které spolu nemusejí mít vůbec nic společného. Levá hemisféra nám dává příběh, který si žijeme každý den. Nebojí se vytvářet interpretace, změny chování a procesů v těle na základě emočních stimulů, které jsou prezentovány pravé hemisféře. To je ta zásadní informace. Levá hemisféra si vezme jakoukoliv informaci a udělá z ní příběh, který pak říkáme sami sobě nebo světu. Vůbec ji přitom nezajímá, že nemá téměř žádnou informaci a že pravděpodobnost, že by příběh, který nám předkládá, byl pravdivý, je mizivá.

Z tohoto jevu pak často vznikají nejrůznější neduhy této doby, jako jsou konspirační teorie, interpretace různých událostí, kterým uměle přidáváme kauzalitu, kdy až poté, co k událostem došlo, si domýšlíme, proč tomu tak bylo, co k tomu vedlo. Není to špatně, určitě ne, je to jeden ze způsobů, kterými si zjednodušujeme složitý svět. Je ale dobré mít na paměti, že nás mozek neustále alespoň trošičku klame. Buďme k němu tedy kritičtí a nevěřme všem svým myšlenkám, interpretacím a přesvědčením. Mnohdy je to totiž jen vymyšlený příběh, abychom měli pocit, že JÁ vím, co dělám a co se děje kolem mě. Tohle “vědění” ja ale pouze pocit, je to (v menší či větší míře) klam našeho mozku pro naši subjektivní zkušenost.

Zdroj: Interaction in isolation: 50 years of insights from split-brain research.