The “Self” is dead aneb nová forma seberozvoje

Každou chvíli ve společnosti umírá nějaký fenomén. Umírá kultura, umírá způsob myšlení, umírá relikt, který se tu drží z dob minulých, a všechno to je nahrazováno novou náladou, atmosférou a generací, která smýšlí úplně jinak. Pocit nekonečnosti, rozplývání hranic, rozebrání systému se šíří jako domino a posouvá z generace na generaci. Spousta lidí, na které padla volba, má pak pocit, že dokáží žít život tak, jak to jejich mámy, tátové, babičky a dědové neuměli. Nebo nemohli. Tak se z davu vynořují revolucionáři, filosofové, podnikatelé, cokoliv si vymyslíš, a ukazují směrem, kterým se chtějí vydat.

A i když ten směr je často jen nová cesta, nebo dokonce jenom ta stará akorát s novým pláštěm a často nevyřeší všechny problémy, přesto udává tempo nové doby. Změnu. A tahle změna zabíjí to staré, co zahnívá v kultuře po generaci nebo celý věk. A často je to změna pro spoustu lidí radikální a nepřijatelná do chvíle, než štafetu utváření světa převezme další v řadě. Změna je už miliony let nástrojem evoluce, pomocí kterého testuje nové cestičky života. Proto si dovolím se na našem webu trochu netradičně ponořit do úvah, jaké změny nám evoluce může přinést v dnešní době. 

Rychlá změna v myšlení

Píše se rok 1884 a Nietzsche praví: “Bůh je mrtev – God is dead.” Masy se začínají odklánět od křesťanství, které formovalo jejich vnímání po staletí. Církev potřebují čím dál méně. Víru v Boha vystřídala víra v pokrok. Evropu proměnila industriální revoluce, před třemi lety byla na trh uvedena první žárovka a Tesla s Edisonem udávají tempo budoucí elektrotechnické společnosti. Ale žádná taková radikální změna v myšlení se v minulosti neobešla bez následků. Nietzsche předpovídal katastrofy, které se v jejím důsledku stanou v první polovině 20. století.

Člověk postmoderní si nalézá “náboženství” v sebeurčení a nacionalismu, který otřásá Evropou. Amerikou se žene vlna konzumu vystavěná na základech freudiánské psychologie potřeb a libida vedená Freudovým synovcem. Propaganda dokonalého světa ve čtyřicátých letech střídá ideál spořádaného, morálně zodpovědného člověka a dokáže rozbít jeho bytostné hodnoty na prach. Člověk 20. století díky tomu zjišťuje, co všechno se v něm skrývá a kým vším může být… A není to vůbec příjemné zjištění.

Sebe-aktualizace a ztráta smyslu?

Dnes žijeme – alespoň my v západním světě – v míru a nadbytku. V nadbytku nadbytků. Naši existenční bublinu vyplňuje majetek, demokracie, skoro nekonečné možnosti a taková divnodivně nanicovatá prázdnota a úzkost z toho, že vlastně můžeme mít a žít všechno. Skáčeme z vlaku, který řídila společnost minulého století, na vlak, který řídíme sami. Najednou totiž můžeme mít každý vlastní vlak, který může jet kamkoliv, vypadat jakkoliv a všechny dráhy jsou veřejně průjezdné. Stačí si říct, že tam doopravdy chceme, že máme dostatečnou vůli a systém nadbytku se zakřiví tak, že nám to umožní. Ach, onen svobodný konzum. Tak dochází k obrovskému boomu lidí, které by je Maslow označil jako sebe-aktualizační. Seberozvoj, sebevědomí, seber se a dělej něco. Jenomže! Neztratil moderní člověk v tom celém procesu rozvoje svůj smysl? 

Proč je to dnes jinak než dřív?

Člověk je škatulka plná problémů, neužitečných vzorců z minulosti, falešných přesvědčení a emocí. V minulosti to vše ale přebil náš okolní svět. Před 10 000 lety musel člověk ráno vstát, obstarat jídlo, rozdělat oheň, rozmnožit se, a hlavně přežít. Každý den měl svůj smysl a našim předkům nepřišlo na mysl odcestovat do Austrálie, aby se podívali na tamní mamuty. Jenže dnes jsou naše základní potřeby zajištěné takřka neustále. Původní smysl života, který tkvěl v jejich obstarávání, se vytrácí a na povrch naší mysli vyplouvají všechny naše nejistoty a Pandořiny skříňky, které dlouho spaly v hlubinách.

Ve světě můžeme cokoliv. A stejně se ve jménu sebe-aktualizace vrháme zpět na ty nejstarší a nejprofláknutější cesty a sebe-rozvoj používáme jako katalyzátor. A co je tou nejprofláknutější cestou? Kolem nás jsou motivace vnější a uvnitř jsou motivace vnitřní. Ty vnitřní jsou těžko uchopitelné, protože jsou abstraktní. Kdežto ty vnější nám mohou zajistit lepší postavení, Ferrari v garáži a dvoupatrovou vilu čili přesně to, co by si byl vybral i náš předchůdce, aby se lépe rozmnožil a ukázal všem, že je nejsilnější opičák v jeskyni. Takovou sílu může v době nadbytku ukazovat téměř každý. Ale jaký má takové chování potenciální důsledek? Utišíme touto cestou všechny své vnitřní kritiky? A co by na to řekl Nietzsche?

Nadbytek nadbytku…a?

Slovem “moje” by se dala ve zkratce popsat velká část charakteru dnešního člověka. Mé auto, můj dům, mé postavení, které mohu vyhlásit do světa, aby o mně věděl. “Kdy už z tebe něco bude,” opakují nám babičky. Člověk vyrostl. Je schopný dokázat i nemožné. Je schopný si vytvořit život snů, aniž by ho to stálo super extra úsilí. Ale kolik takových vysněných životů udrží jeden systém, aniž by se zhroutil? Můj dům, práce, vzdělání a JÁ. Bez toho bych se pravděpodobně utápěl v existenciálním nihilismu a bez peněz.

Co z toho tady má vlastně smysl? Čas je prázdné koryto řeky, které můžu vyplňovat každodenními požitky, a čím víc jich bude, tím větší jízdu si v proudu užiji. Ale ve světě se děje spousta dalších věcí, které nesouvisí s mým “seberozvojem” a vysněným životem, a přesto budou v budoucnu ovlivňovat každou vteřinu, kterou prožiji. Jde o problémy, o kterých už dobře víme, o ekologii a o svět, který se z našich vysněných životů může posadit na zadek a začít odpočítávat, jak dlouho nám nadbytek nadbytku vydrží, než se nedostatek objeví úplně někde jinde. A to ve věcech, které jsme doposud považovali za samozřejmost.

Konec jedné zpětnovazebné smyčky?

Války, krize, ideologie a v menším měřítku i exekuce, svoboda slova, cenzura, to jsou všechno pojmy zabarvené nepopsatelným množstvím emocí. Také jsou to pilíře, na kterých je vystavěna úplně nová sebereflexe a způsob myšlení. Katarze, drama a pokrok. Jsou to konce zpětnovazebných smyček, kde jsme byli nuceni začít se zamýšlet nad příčinami, analyzovat člověka a udávat nový, “lepší” směr pro budoucnost (toto slovní spojení je samo o sobě nebezpečné), protože z chyb se má lidstvo poučit a pokud možno se jich co nejvíc vyvarovat. Tak ostatně funguje celá evoluce – chybovost je fatální a základem pro přežití v rychle se měnícím prostředí je schopnost adaptace.

Takovou zpětnovazebnou smyčkou a akčním krokem v reakci na smýšlení typu “MOJE” a neudržitelnost raketově rostoucího počtu vysněných životů je i blockchain, sdílené informace, open-source, sdílená ekonomika, různé komunity, psychedelická hnutí, minimalisté, západní buddhisté i biohacking a jeho komunita lidí, kteří chtějí převzít zodpovědnost za své zdraví. A určitě by se toho dalo najít ještě mnoho. MOJE a JÁ začíná nacházet sílu ve sdílení a spolupráci.

Právě probíhající krize nás o tom přesvědčila ještě daleko víc. Už to nejsou jen velké páky, které hýbou světovými dějinami a jsou schopny řešit problémy. Je to celý náš vykonstruovaný moderní svět, díky kterému se každý více než kdy jindy může podílet na chodu dějin. Pozornost se rozšiřuje díky přístupu k informacím, kdy můžeme sledovat celý svět a stačí k tomu jen zapnout mobil. Díky dostupnosti informací a internetu si více uvědomujeme, že jsme součástí celku jménem lidstvo a všichni obýváme ten samý kus modro-zelené horniny. Pro sebeurčení jedince dnes už není důležitá jen sociální skupina, majetek a postavení, ale i svět a příroda kolem.

A co na to ten Nietzsche? 

Tak jako člověk 19. století zjistil, že mu církev už nedává tolik možností, jistot a naplnění, zjišťujeme dnes, že hromadění, neustálý růst a konzum kultu JÁství taky trochu zahnívá v procesu hledání naplnění a smyslu života. Tak možná v téhle kultuře zase umírá něco dalšího. Něco většího.

Možná v budoucnu přijde někdo, kdo prohlásí, že JÁství je mrtvé: “The Self is dead.” Otázka je, co bude pak?  Více informací o biohackingu najdeš v naší FB komunitě Biohacking CZ/SK, tak se připoj mezi nás.