Světoznámý fyzik Michio Kaku kdysi v jednom rozhovoru řekl, že “největší překážkou zvědavého člověka na jeho cestě je střední škola.” Pousmál jsem se nad jeho slovy, jelikož jsem si vzpomněl na své hodiny fyziky na gymplu, ve kterých jsem v záplavě vzorečků, definic a podivných symbolů jen sotva držel krok. Dodnes mi zůstává záhadou, jak se mému fyzikáři povedl téměř nemožný úkol – schovat přede mnou tu neskutečně zajímavou a fascinující realitu světa kolem! A bohužel to celé není jen o fyzice.
Učení nekončí s maturitou
Co je to vlastně učení a proč ho máme po střední škole plné zuby? Učení nám dává do života jedno velké PROČ! A to konkrétně schopnost přežít! Každý mravenec, ryba i lidoop jsou svým životem závislí na svých schopnostech dobře a kvalitně se učit. To ale neznamená, že si takový šimpanz musí zapamatovat druh každého klacku v lese. Spíš se musí naučit, jak používat klacek jako univerzální nástroj. Učení je tak součástí celého života. Jen my jsme pro něj vytvořili instituce a budovy. I tak vzniká mylný dojem, že po škole všechno vím a znám, protože důvěřuji, že mě učili ty správné informace. Jenže právě když se člověk vymaní ze střední, teprve se setká se svými nedostatky a v porovnání s okolním světem si připadá hloupý. Proč se ta kvanta informací najednou zdají neužitečná?
Kdybych měl pojmenovat učení na gymplu pár slovy, bylo by to asi – složité, náročné, přehlcující. A proč tomu tak je? Zkrátka o věcech, která nemají jména, se uvažuje těžko. Proto se velkou část našeho života učíme slovíčka, pojmy, symboly a tak dál. Je to veledůležitá část učení, jenže bez ostatních částí se její užitečnost vytrácí. Je to, jako by nás učili, že u auta jsou důležitá jen jeho kola, ale už se nedozvíme, PROČ je důležité auto jako celek nebo JAK zapadá do kontextu našeho života. Často to zůstane jen u toho, KDE se vyrábí nebo KDY bylo vynalezeno. Spolu se všemi doslovnými definicemi to tvoří další nadbytečné pojmy do omáčky. Asi nejlepším příkladem je výuka dějepisu plná dat, nic neříkajících jmen a výstřelů do tmy. Přitom je to vše tak fascinující, když se tyto pojmy usadí do celkového kontextu historie člověka. Když se ponechá alespoň maličká bublina času na lidskou zvědavost a zírání do prázdna. Teprve tehdy se objevuje krása v její jednoduchosti. Teprve tehdy používáme mozek pro to, co dělá člověka člověkem – pro přemýšlení.
Skládka pojmů v mozku
Když se učíme všechno to CO, učení se stává nejsložitější věcí na světě. Každý pojem je oddělený od každého dalšího a ta slova prostě nedávají celkový smysl. Nehledě na to, že pojmů existuje nekonečno a na nás se neustále ze všech stran valí věci nové. Jediné, s čím mozek operuje, jsou tak náklaďáky plné pojmů, které je sypou na skládku informací. Tam už ale není nikdo, kdo by je roztřídil někam, kde by byly užitečné. Není nikdo, kdo by nás učil jejich celkový smysl. Není nikdo, kdo by nás učil v těch pojmech plavat, spojovat je a přemýšlet o nich.
Po střední škole mi chvíli trvalo, než jsem se z toho podivného zážitku vzpamatoval a znovu začal vkládat do svého života zvědavost a zájem. A to bez nějakých hrozeb trestů, porovnávání či špatných známek. Díky tomu jsem se naučil tu nejhezčí věc. A totiž – způsob, jak se učit a přitom chápat. Čím víc jsem znal pojmů, docházelo mi, že tahle cesta je nekonečná a frustrující. Jenže existuje způsob, jak učení hacknout! Jak ho udělat zájmem nejen pro sebe, ale i pro svůj mozek a schopnost paměti si lépe ukládat nové věci! Místo pojmů jsem začal studovat mechanismy, které je spojují. Kontext, ve kterém ta všechna pojmenování teprve dávají smysl. Oprostil jsem se od detailů a začal pracovat s celkovým nadhledem a s otázkami PROČ, JAK, CO! Proč to existuje? Proč mě to má zajímat? Jak to funguje? Co to spojuje?
Ve všem složitém existuje jednoduchost, která to propojuje
Příroda není nekonečně složitá, to naše pojmy ji takovou dělají. Jednoduchost je jádrem všeho. A jednoduchost se jeví nejčastěji ve vzorech. A co víc? Ony se opakují. Celý svět funguje v několika opakujících se vzorech, které fungují pro život i mimo něj. A když nahlédneme do jejich podstaty, najednou nejenže máme šanci více porozumět přírodě, Vesmíru nebo fyzice. Takové poznání jde využít pro učení se jakékoliv věci – jazyka, biologie, programování, ale i vztahů s lidmi! Když začneme dávat všechny ty pojmy a informace do společného kontextu, když začneme hledat vzory, které se v nich nacházejí, najednou si náš mozek dokáže zapamatovat daleko více věcí. A proč? Protože má rád jednoduché příběhy. Čím jednodušší a zábavnější, tím lepší.
Pro pochopení je třeba si občas popoletět výš
Pamatuji si, jak jsem se učil vařit. Pečlivě jsem studoval každý recept a všechny jeho detaily, až jsem se ho mistrně naučil. Tak jsem si dokázal například usmažit ta nejlepší vajíčka. Ale pro každé nové jídlo jsem musel znovu studovat recept nový. Až po čase se mi podařilo si osvojit jakési obecné principy vaření. A s tím se dějí i zázraky. Rázem se nemusím držet přesných instrukcí, ale vařím s tím, co dům dá, a vždy z toho dokážu vykouzlit něco poživatelného a chutného. Ve vaření se mi tak otevírají úplně nové možnosti.
Má rada zní tedy asi takto – detaily a pojmy jsou důležité. Jsou ale jen jedním maličkým střípkem v celé té skládačce. Stejně tak důležité je i hledání celkového nadhledu. Hledání spojitostí. V určitém momentu by tak člověk měl na chvíli zapomenout na všechny ty detaily, oprostit se od hloubky a vyletět nad povrch, aby viděl celou tu věc z úplně jiné perspektivy. V ten moment se vyjevuje nádherná jednoduchost. Najednou se objevuje mechanismus fungování celé věci. A jak se do takového nadhledu dostat? Jde to s úplně nejvíce primitivním nástrojem, který používali už naši prapředci. Jsou to otázky. Jednoduchá zvědavost PROČ, JAK, CO stačí k tomu, aby si mozek vše zapamatoval daleko lépe než chaos na skládce pojmů.
