Každý čas od času zažívá pocity a myšlenky, které nemusí být příjemné. Většinou se to děje, když máme nějakou představu v hlavě, ale v okolním světě nebo v nás samotných se tato představa nepotkává s realitou.

Tyto stavy a problémy si mnohdy vytváříme sami. Buď na sebe máme velké nároky a očekávání, nebo neuděláme něco, co bychom vlastně udělat chtěli, ale myslíme si, že na to nejsme dost dobří. Často si také neuvědomujeme svoji lidskou hodnotu, kterou všichni máme, místo toho cítíme potřebu (vědomě, či podvědomě) ji promítat do našich akcí ve světě vnějším. 

Důvodů pro vznik těchto myšlenkových pochodů a pocitů je mnoho. Nejzásadnější je ale fakt, že jsme se narodili do tohoto světa a ten se do nás nutně obtiskl. Jak to myslím? Každý z nás byl v dospívání v kontaktu s nějakými lidmi. Každý je ovlivněn svým vlastním vývojem a vyrůstáním v této společnosti. My nejsme výjimkou a od rodičů, kamarádů a lidí, se kterými se setkáváme, se toto společenské nastavení předává nám. Není to vědomé a je to naprosto přirozená vlastnost našeho mozku, který nasává informace a vzorce z prostředí, hlavně v průběhu dospívání. Má za úkol zaznamenat, jak svět funguje, a podle toho se nastavit tak, aby v něm byl “úspěšný”. Kde je ale háček?

1. Svět se mění opravdu rychle; vzorce, které jsme přijímali v dospívání, kdy naše učení bylo nejintenzivnější, jsou nyní již zastaralé. 
2. Vidíme jen slupku, nikdy nemáme přístup k subjektivnímu prožívání daných lidí.
3. Máme domněnky a děláme závěry na základě velice malého vzorku, ke kterému máme přístup.
4. Mozek je “negativně předpojatý”. V evoluci bylo zásadní zapamatovat si negativní věci, abychom se z nich poučili. Často se jednalo o přežití a rozmnožování. Nyní ale tyto problémy nemáme a vytváříme si nové ze situací, ve kterých se nacházíme.
5. Náš mozek, mysl a ego těžko nesou, když neví. K tomu, co jsme pozorovali a pozorujeme v okolním světě, si neustále vymýšlíme příběhy a interpretace, které ale nemusí mít vůbec nic společného s realitou.
6. Učíme se i vzorce špatné. Každý z dospívání máme nějaké trauma, ať je sebemenší. Tahle zkušenost s tím, “jak svět funguje”, se nám pak promítá do celého našeho života.

Důvodů může být více, ale tyto jsou základní. Jde o to, že si na sebe zbytečně šijeme sebe-limitující přesvědčení. Vytváříme si domněnky a dáváme vysokou hodnotu našim myšlenkám. Jak již víme, tyto myšlenky ale vůbec nemusí být založeny na skutečnosti a s malou pravděpodobností budou pravdivé. 

Naše mysl a ego se nás snaží bránit, jsme silně nastavení proti tomu, abychom zažili neúspěch, nebo ztrapnění. Proto si často některé z těchto sebe-limitujících myšlenek a přesvědčení vytváříme. “Nejsem dost dobrý na tohleto a támhleto.” Nebo: “Ne, tohle změnit nejde, takový prostě jsem.” To jsou také zároveň příklady fixního mindsetu – považujeme věci za neměnné, za jsou takové, jaké jsou, ba ještě hůř za takové, jaké je vnímáme.

No, a co se stane po celém životě, který prožijeme s těmito přesvědčeními? Co se stane po letech, kdy takhle sami sobě lžeme? Tyhle myšlenky a pocity se stanou součástí naší identity, považujeme za naprostý fakt, že jsem takový a makový. Že já nejsem člověk, který by dělal věci X, ale naopak jsem ten, kdo dělá věci Y. Zde přichází jeden z paradoxů. Pokud k tomu budu přistupovat takhle, samozřejmě se to stane sebe-naplňující předpovědí. Pokud na druhou stranu rozpoznám, že to jsou pouze zajeté vzorce chování a myšlení, které nemají co do činění s tím, kdo jsem, natož kdo budu nebo můžu být v budoucnu, začnou se dít zajímavé věci. Jak tedy změnit některé z těchto myšlenek a tím i naše chování a to, kým jsme, nebo co považujeme za součást naší identity?

Základ již máme v tom, že si doopravdy uvědomíme, že nejsme naše myšlenky, a přestaneme jim na 100 % věřit. Následně musíme změnit způsob, jakým pracujeme právě s některými negativními pocity a myšlenkami. Cesta není se jich zbavit, naopak je výhodná cesta opačná, a to je integrace. V blokování našich pocitů a myšlenek jsme alespoň na podvědomé úrovni dost dobří. Nechceme nad nimi přemýšlet a už vůbec je přijímat, je to automatická a přirozená obrana. Tím jim ale dáváme sílu, když přijdou, protože o nich nevíme a ony nás zase překvapí a ovlivní, mají nad námi moc. Dochází také k tomu, že i když nejsou v našem vědomém prožitku, mohou nám dělat nepořádek v podvědomí. Můžete si to představit jako takový skleníkový efekt. Tyhle emoce a myšlenky, které považujeme za negativní, se nám začnou odrážet tam a zpátky a dělají nám v podvědomí binec.

Jejich přijetím pak uděláme ohromný krok, který je nezbytný pro to, abychom s nimi mohli nadále pracovat a rozpoznat je. Dokážeme je následně zpracovat a uvědomit si, že nejsou tak negativní, jak jsme mysleli. Většinou si uvědomíme, že to nejsou tak katastrofické a negativní věci, ale naopak jsme schopni se na ně podívat s otevřenou myslí a jinou perspektivou. Že můžeme být vděční za to, že tu pro nás byly, snažily se nás chránit. Následně mnohé z těchto věcí můžeme nechat být, uvědomíme si, že nám bránily vyzkoušet něco nového, že si můžeme dovolit neuspět a že to je mnohdy jediná cesta k úspěchu. O úspěchu v tomto kontextu mluvím, když člověk dělá, co ho baví a naplňuje. Bohužel často jen sami sobě nedovolíme to dělat nebo to alespoň zkusit. Tento úspěch nemusí mít ale nic společného s externím světem, ale právě s tím vnitřním. Je to stav, kdy jsem v pohodě, spokojený a naplněný tím, co se děje, nemusím ale také udělat vůbec nic, jenom se mi třeba podaří změnit některý vzorec myšlení nebo si uvědomím svoji hodnotu nezávisle na tom, co ve světě dělám. 

“Rozpoznáním, přijetím a vyhodnocením se tedy dostáváme do stavu, kdy nejsme ovládáni svými myšlenkami a emocemi, ale naopak nám slouží jako nástroje. Dokážeme je využít, když jsou potřeba, ale zamávat jim na rozloučenou, když potřeba nejsou.”

Dochází zde také k velice důležitému procesu, kdy měníme dlouhodobou nespokojenost za krátkodobou (z uvědomování si těchto myšlenek a emocí), ale s tím přichází dlouhodobý pozitivní efekt této akce. Postupem času se naučíme nehodnotit sami sebe a své myšlenky nebrat tak vážně. Stejně jako jsme měli nějaký výchozí stav předtím, můžeme si ho nyní nastavit právě tímto způsobem.

Jaký udělat první akční krok? V našem životě se nám dokola točí velice podobné myšlenky každý den. Identifikovat a zpracovat tu jednu, která se nám tam pohybuje nejčastěji a třeba bychom s ní chtěli něco udělat, je skvělá malá akce, která bude mít neúměrně velký přínos. K tomu nám může pomoci deník, meditace nebo jiné techniky na zvědomování si toho, co se vlastně děje a honí se nám hlavou v každém momentu. Poslední dobou využívám představu toho, že se stávám detektivem svých vlastních myšlenek a pocitů. Stačí jen být a pozorovat, co se ve mě rodí, co přichází v reakci na dané situace, a dokonce na mé vlastní myšlenkové pochody. Jakým způsobem jsem se v hlavě dostal k myšlence či pocitu, který právě mám.

Postupem času objevíme, jak si naše mysl skáče z místa na místo a zabíhá do nejrůznějších koutů a často je k neuvěření, jakými myšlenkovými pochody se dostanu tam, kde právě teď jsem. Stejný proces můžu využít i v situacích sociálních. Při komunikaci mohu vnímat, co se ve mě rodí za pocity a myšlenky, a obojí upřímně a zranitelně komunikovat.

Celou dobu jsme se zde bavili o obsahu naší mysli a mozkové aktivitě. Více informací o biohackingu najdeš v naší FB komunitě Biohacking CZ/SK, tak se připoj mezi nás.